O naději

Tohle zamyšlení bude možná na první pohled velmi zvláštní, ale nebojte se, na konci se dozvíte, proč to všechno píšu. Je o lidech, o skutečných zázracích, o světě kolem nás a o…

Svět je naprosto fascinující místo, které doslova přetéká malými i velkými zázraky. Stačí se je znovu naučit vnímat, tak jak jsme to uměli jako děti. Některé z těch zázraků jsou nádherné a vzrušující, nekteré jsou šokující a děsivé. Někdy se dokonce naprosto děsivá skutečnost může stát fascinující a nádhernou jen díky tomu, že ji pochopíte.

Nevím, jak vnímají realitu kolem sebe ostatní lidské bytosti, ale já často propadám naprostému úžasu z toho, jak komplexní a neuvěřitelně košatý je vesmír, jak do sebe všechno perfektně zapadá, kolik podivností kolem nás je a čemu všemu ještě vůbec nerozumíme. To poslední zmíněné je skvělé, protože díky tomu máme obrovské množství věcí, které ještě můžeme objevovat a zkoumat.

Moje vlastní mysl se často zabývá třeba tímhle – jak je možné, že určitá část hmoty se najednou začne chovat úplně jinak než okolní kamení, vzduch či voda. Jak to, že třeba osmdesát kilogramů „materiálu“ najednou poslouchá přání jakéhosi „vědomí“ a dělá všelijaké podivné věci, které neodpovídají jednoduchým pravidlům akce a reakce?

Ta divná varianta oživlé hmoty sama sobě dokonce říká třeba Pepík, Klárka nebo Nikola a může přemýšlet o tom, jak je divné, že přemýšlí o tom, že přemýšlí. Jak je to vlastně možné, že si tahle hmota uvědomuje sama sebe? A jak to, že se navíc ještě umí třeba nimrat ve vlastních „emocích“? Proč brečí u smutné scény ve filmu nebo se řehtá jak blázen vtipu, který se jí snažila říct jiná oživlá hmota a zapomněla pointu té anekdoty? Jak to, že jsou nějaké molekuly jasnou součástí mého „já“ a jiné molekuly jsou úplně cizí a odpojené, a to dokonce i když se mi těsně přitisknou na nohu a v podstatě dojde k přímému spojení? Jak to, že je tak šíleně ostrá hranice mezi mojí hmotou a tou ostatní cizí hmotou?

Když spadne kladívko na kámen, tak se ozve zvuk a kámen buď praskne nebo nepraskne. To je celé. Když spadne kladívko na nohu Nikoly, tak ta začne vztekle poskakovat kolem na druhé noze a kreativně vytvářet nové nadávky v několika jazycích. Pak si místo kroksů obuje normální pracovní boty, zvedne spadlé kladívko (kterému se nepovedlo stát trvalou součástí její nohy) a dál vyrábí ptačí budku nebo kompostér. Jak to, že je jeden druh hmoty schopný provést jen jednoduchou fyzikální reakci, ale jiná hmota obdařená „vědomím“ umí vytvořit doslova ohňostroj reakcí, které později přetvoří realitu tak, aby se ta bolavá akce pokud možno neopakovala? Takový zázrak!

Moje tělo je tvořeno stejnými atomy, jaké jsou všude kolem nás – mezi těmi částicemi není žádný rozdíl, který bychom byli schopni změřit. Přesto molekula vody v mém těle dělá to co chci a molekula vody v hrnečku v mé ruce na mě úplně kašle. Když ale přikážu molekulám svého těla, aby se přeskupily, zvedly ten šálek kávy k mým ústům a já ho spokojeně vypiju, tak se za několik desítek minut většina molekul té kapaliny stane součástí mého těla a začnou mě poslouchat. Stanou se živými. Jiné molekuly vody pak zase o něco později moje tělo opustí někde v lesíku, protože pít kafe před dlouhou cestou autem byl blbý nápad a nejbližší benzínka je moc daleko. Ty vyčůrané molekuly přestanou být součástí mého já a změní se zas na obyčejnou…ehm…vodu.

Někteří lidé si dokonce myslí (myšlení – to je tak zvláštní fenomén!), že ta molekula vody si v sobě po opuštění těla nějaký kousíček informace přeci jen ponechá. Že veškerá hmota i energie jsou propojené na více úrovních než jen na té elektromagnetické a jaderné a že je ve skutečnosti nabušená informacemi o svojí historii. Takže moje molekula vody se z lesíka dostane zpět do vodního cyklu, odpaří se, mraky ji přenesou do nádrže Borna u Lipska, tam proteče různými potrubími a nakonec ji vypije nějaký Němec a přidá k ní zase svojí informaci. Je to opravdu tak? Za svůj kratičký život jsem zažila už tolik podivných úkazů, které ukázaly podivné propojení lidských myslí, že by mě to vůbec nepřekvapilo. Děje se tolik zvláštních a fascinujících jevů, které můžeme pořád objevovat!

Když se dívám na lidi kolem sebe, fascinují mě i spousty dalších věcí. Třeba to, jak je možné, že dokáže ze dvou tak mikroskopických věcí, jako je lidské vajíčko a spermie, vyrůst něco tak úžasně komplexního jako člověk. Tedy nesmírně komplikovaný tvor, který přitom má skoro vždy všechno na svém místě, podle stejného plánu – z ramenou nám vyrůstají paže, na nich jsou ruce, které jsou zakončeny pěti prsty, které mají stejný počet kloubů a na konci mají nehty, které si musíme pravidelně zastřihovat. Na hlavě máme vedle sebe dva špičkové senzory světelného záření, které jsou u někoho navíc i uhrančivě krásné, protože genetika zajišťuje, že jsme si všichni podobní, ale zároveň je každý z nás neopakovatelný unikát.

Možná za to může i všechen ten čas, který jsem strávila na pitevně, v laboratořích či v nemocničních zařízení, ale když vidím člověka, jasně vnímám jak má pod oblečením kůži a pod tou kůží dokonale propojený systém svalů, žláz, nervových drah, trávicího „potrubí“ i asi 39 biliónů bakterií (které jsou většinou docela kamarádské). Těch cizích, ale většinou spolupracujících bakterií, je v nás dokonce o něco víc, než buněk našeho vlastního těla, kterých je v těle asi 30 biliónů – to je 30 000 000 000 000 maličkých továrniček, které od rána do noci usilovně pracují jen a jen pro vás! Všechno se ve vás navzájem doplňuje, kontroluje, hlídá svoji činnost, podle potřeby přesunuje energii a pomáhá si v boji proti molekulám, které tam nepatří (třeba proti toxinům)…a všechno tohle spolu dokáže hrát úžasně sehranou symfonii desítky a desítky let.

Přesně tohle je každý z nás – dokonalý, gigantický, nádherný, spolupracující systém, obdařený podivným jevem zvaným „vědomí“, nebo chcete-li „duší“ nebo „jiskrou“ nebo „pránou“. Jste vlastně malý, pohybující se vesmír, který se z velké části řídí vaší myslí. Jste koráb plný života, který proplouvá oceánem světa a sbírá zkušenosti, komunikuje s okolím i s ostatními koráby, které jsou také naplněny životem a vědomím. Každý z nás je naprosto unikátní bytostí, naprosto neopakovatelným úkazem, který nikdy předtím nebyl a nikdy už se nezopakuje. Doslova vesmírný klenot, protože je narvaný vědomím (či duší) víc než cokoli jiného, co jsme zatím objevili.

A proč to celé vlastně píšu?

Trochu nemotorným obloukem se chci dostat k jedné nepříjemné věci – hodně lidí teď nechalo svojí mysl ovládnout bytostmi, které klidně můžeme nazvat démoni. I když nosí stejnou lidskou kůži jako my a předstírají, že fungují podle stejných pravidel a cítí stejné emoce jako my, tak to není pravda. Jsou uvnitř takřka mrtví, neznají lítost ani lásku a jediné, co je pohání, je neukojitelný hlad po materiálních odměnách a po totálním ovládnutí těch, kteří měli větší štěstí a jsou naplněni plnou dávkou vědomí a tím i života.

Spousta zmatených lidí si díky snaze těchto lidských „démonů“ (dnes jim říkáme „psychopaté“) nechala v nedávné době do těla napíchat podivné jedy a nyní navíc propadli krvelačnému válečnému šílenství a brutální etnické nenávisti. Nechali se ovládnout podobným běsem, jaký proběhl světem třeba před 80 lety a který způsobil spoustu utrpení a nechal za sebou spousty mrtvých.

Ti, co aspoň trochu přemýšlí a jsou odolnější proti manipulaci, ale tlaku démonů odolali, dál se kolem sebe koukají bez klapek na očích a tak před sebou jasně vidí pečlivě naplánovanou katastrofu. Vnímají, že pokud psychopatičtí vlci ovládnou slabší lidi ještě trochu víc, tak bude ta katastrofa až apokalyptická. Probuzení lidé se snaží před tím nebezpečím ostatní varovat, chtějí jim ukázat do jaké temnoty a utrpení to všechno vede a kdo to celé organizuje, ale jde to strašně těžce a pomalu. Spousta posedlých lidí na snahu jejich vlastní záchranu reaguje těžko pochopitelným pohrdáním, posměchem nebo dokonce i agresivitou. Jako kdyby zešíleli a prahli po to, aby mohli trpět a možná i zbytečně zemřít.

Je pochopitelné, že tohle všechno vyvolává mezi přemýšlivými lidskými bytosmi obrovský smutek, zmatek, pocit beznaděje a ..někdy bohužel i sebevražedné myšlenky. Psychiatři hlásí, že šíleně roste počet depresí. Lidé ztrácejí víru v budoucnost. Aby toho nebylo málo, v některých západních zemích narostla i úmrtnost dětí ve věku 0-14 let o šílená čísla (většina z mrtvých prošla tečkovací procedurou). Hrozí nám třetí světová válka. Ekonomika se hroutí. Na mnoha místech Země hrozí hladomory. V zimě bude spousta domácností bez tepla. Spousta věcí prostě vypadá velmi, velmi temně. A to vše jen kvůli tomu, že hrstka démonů dokázala uvést obrovské množství lidí do hromadného transu.

Teď je ale právě ta doba, kdy je potřeba poupravit svoje vnímání světa. Je nutné se dočasně trochu odtáhnout od šílejících mas a najít v sobě radost ze života a ze všech zázraků vesmíru. Těch, které nás obklopují i těch, které se dějí přímo v našich zázračných vlastních tělech a myslích! Tohle není žádný „konec časů“! Je to jen bolestivý proces velké změny. Je to čas, kdy se „démoni“ odhalují víc než kdy dřív a ukazují svoje karty. Běžně operují mnohem více skrytě, ale nyní vylézají na světlo jako švábi a my je konečně můžeme vidět v celé jejich odporné podobě. Ukázali se a my o nich konečně naplno víme. Čas zúčtování přijde. Ale bude to ještě nějakou dobu trvat.

Ano, před námi jsou těžké časy, ale lidstvo to nakonec uchopí za správný konec a dojde k procesu opačnému – k rozkvětu. Po zimě vždycky přijde jaro a po válce mír – to je zákon civilizační sinusoidy. Kdyby se nám to podařilo otočit k míru a prosperitě už teď, bylo by to to samozřejmě lepší, ale dříve nebo později se to stane tak i tak. To je prostě fakt, takhle vesmír funguje – vše se snaží ustálit do rovnovážného stavu. Čím více vychýlíte kyvadélko, tím více se pak zhoupne na druhou stranu.

My, kteří přemýšlíme a kteří jsme schopní vnímat kosmickou nádheru kolem sebe, celou tuhle patálii přežijeme. Je totiž na co se těšit – jen je potřeba přečkat to těžké období a udržovat si zdravý pocit naděje. Také mysleme na to, že až se lidé zase proberou z krvelačného šílenství, bude muset svět někdo opravit. A to budou hlavně lidé, kteří vidí skrz závoje mediálních lží a ví, na co se připravit. Každý jeden z nás bude hrozně moc potřeba.

Takže se navzájem podporujte, pomáhejte si a chovejte se k sobě tak hezky, jak to jen jde. Nikdy nevíte, jestli váš fajn kamarád nebo kolega nebo dokonce člen rodiny neprochází nějakou obrovskou krizí a i váš pitomý úsměv, vlídné slovo nebo podaná ruka pro něj nebo pro ni může znamenat tu maličkou zlomovou jiskřičku, která jim doslova zachrání život.

Realitu kolem nás z velké části tvoří naše vlastní vědomí. Je čas napřít tohle zázračné vědomí ke zlaté budoucnosti, která na nás díky šikovným a nebojácným lidem čeká. Stačí jen vydržet a pomoct procesu uzdravení jak jen to půjde. Na každém z nás záleží.

A pokud propadnete smutku nebo pocit beznaděje, vzpomeňte si na všechny ty hezké věci, které jste zažili a které na tomhle světě udržíme. Zkuste každou z těch věcí procítit. Uvidíte, jak vás to napumpuje pozitivní energií :-).

• Smějící se děti
• Jarní zpěv ptáků
• Vůně a klid borovicového lesa
• Zvuky a atmosféra letního koupaliště
• Svist vašich lyží na sněhu
• Elektřina, která vám projela tělem, když se vás poprvé dotkla vaše milovaná osoba
• Vůně oběda a cinkání příborů během ospalého nedělního poledne
• Teplá letní noc plná nádherně jasných hvězd a cvrkajících cvrčků
• Melodie vaší oblíbené písně
• Vůně čerstvě posečené trávy