Epilog
Namířil jsem mu na hlavu a stisknul spoušť.
Nočním tichem třeskla hlasitá rána a Glock mi poskočil v roztřesené ruce. Kulka se mému bratrovi zaryla těsně pod pravé oko a její tlak oční bulvu napůl vytlačil z očního lůžka. Vašek zavrávoral, udělal několik kroků zpět a narazil zády do svého Mercedesu. Ruce mu křečovitě vylétly vzhůru, ale pohyb nedokončily. Svezl se po autě na zadek a pak se pomalu svalil na bok. Přišel jsem k němu a střelil jsem ho do hlavy znova.
A pak znova. A znova. Po pátém výstřelu se mi udělalo tak zle, že jsem se musel opřít o auto a jen tak tak jsem zadržel zvratky deroucí se mi do úst. Stačilo pět ran? Znovu jsem namířil na bratrovo tělo, ale znovu už jsem spoušť zmáčknout nedokázal. Zpod jeho kabátu vyběhlo několik švábů. Nechal jsem je být.
Díval jsem se na jeho zohavenou mrtvolu a v hlavě mi hučelo. Proč proč proč… proboha proč on?!
Ztěžka jsem se posadil vedle těla. Abych se nemusel dívat na Vaškův zohavený obličej, sledoval jsem, jak mi z levé ruky odkapává krev, která prosakovala narychlo namotaným obvazem. Kap kap kap. Bolelo mě zmrzačené koleno, neexistující ledvina i pokousaná ruka, ale bylo mi to jedno. Bolesti jsem byl tak přesycený, že už mi nedokázala pořádně proniknout do mozku.
Proč? Proč jsem to udělal?
Přejel jsem očima na pistoli, kterou jsem svíral v druhé ruce tak křečovitě, až mi zbělely klouby. Vsunul jsem si její hlaveň do pusy.
Stisknul jsem spoušť.
Noc, o 19 hodin dříve
Obloha na Prahou byla temná, vzduch plný kouře a zápachu, všude řvaly nakažené oběti. Obří Švábi se prodírali troskami města a hledali přežívající, aby na ně mohli přisát svoje lačnící kruhové tlamy plné malá špičatých zoubků.
Ležel jsem napůl pohřbený pod troskami domu a strachem ani nedýchal. Jeden ze Švábů jako kdyby dokázal vidět skrz sutiny i neproniknutelnou tmu. Otočil ke mně své třímetrové tělo a namířil mi na hlavu vrhač parazitů, který měl místo jedné končetiny. Zoufale jsem se zmítal abych se vyprostil ze zajetí těžkého trámu, který mě přimáčknul k zemi. Nešlo to. Ozval se mlaskavý zvuk, jak se ze švábovy ruky začaly hrnout stovky parazitů…
S trhnutím jsem se probudil. Chvíli jsem jen ležel na propocené posteli a snažil se popadnout dech. Pak jsem se rozbrečel úlevou. Byl to jen sen. Ten samý, jako už stokrát předtím.
Otřel jsem si slzy a vyrazil tichý vzlyk, jako když mi bylo pět let a bratr na mě v masce Freddieho Kruegera z legrace vybafnul z peřiňáku. Snažil jsem se zastavit další vzlykání, ale místo toho jsem vydal ještě zničenější zvuk a znovu se rozbrečel. Nešlo to zastavit.
Postel jsem byla promočená a páchla a já si chvíli nebyl jistý, jestli je to pot nebo jsem se pomočil. Zmrzačené koleno mi pulzovalo bolestí. Zdroj mých nočních můr, jako vždy. Měl jsem si před spaním vzít prášky… Ale tentokrát jsem si byl tak jistý, že to zvládnu bez nich. Opravdu jsem tomu věřil!
Po nějaké době jsem se konečně uklidnil natolik, abych mohl vstát a jít se opláchnout do koupelny. Šlo to pomalu, koleno jsem měl úplně ztuhlé a začala se ozývat i bolest v bedrech.
Napustil jsem si do umyvadla studenou vodu a ponořil do ní na hlavu. Trochu se mi ulevilo, ale jak jsem se předkláněl, bodavá bolest v zádech se zhoršovala. Po chvilce už jsem to nemohl vydržet a musel se narovnat. Ze zrcadla nad umyvadlem na mě zírala unavená, vyhublá tvář cizího člověka. Temné kruhy pod očima jako tlustá čára podtrhovaly smutnou pravdu – zíral na mě totální zkrachovalec.
Odbelhal jsem se do kuchyně, cestou jsem všude rozsvěcel. Bál jsem se. Noční můra ještě úplně neopustila mojí mysl. Měl jsem hrůzu z věcí, co se schovávaly ve stínech, a trochu ji zahánělo jen světlo žárovek a pohled na všední výbavu mého panelákového bytu.
Věděl jsem, že teď několik hodin neusnu. Nejen z noční můry, ale i kvůli bolesti. Než zaberou analgetika bude chvíli trvat. Než odezní třes bude trvat ještě déle. Vzal jsem si pro začátek aspoň pár Valetolů, Tramal a jeden Novalgin. Cestou do obýváku k televizi jsem z baru vyndal Johnnieho Walkera a dal si rovnou z lahve dva velké loky, abych tablety zapil. Vnitřnostmi se mi rozlil příjemný pocit horkosti.
Opatrně a pomalu jsem se usadil na gauč poházený starým, nevypraným prádlem. I tak základní věci, jako je vyprání ponožek, teď pro mě byl problém. Celý můj život ovládala ta zasraná, všudypřítomná čubka – bolest. Nejméně hodinu teď budu čekat, až zaberou prášky. A budu doufat, že ten pocit, že mi skrz koleno i záda někdo protahuje ostnatý drát, odezní natolik, že nebudu muset sáhnout po těch neoznačených lécích od doktora Schneidera.
Zvedl jsem ovladač televize a stisknul jedničku. Nic se nestalo. Zmáčknul jsem tlačítko POWER, ale zase nic. Divné, baterie jsem měnil před několika dny. S funěním jsem se zvedl a belhal se k televizi. Když jsem natahoval ruku k vypínači na televizi, ozvalo se to poprvé.
Zaškrábání.
Odporné, rychlé zaškrábání. Jako když malé, ostnaté paznehty jezdí po hrubém povrchu. Leknutím jsem sebou trhl a z místa, kde jsem měl ještě před dvěma měsíci ledvinu, okamžitě vystřelila prudká bolest. Potlačil jsem zaúpění. Měl jsem strach, že mě ty věci ve tmě uslyší.
Ozvalo se to znova. Škráb, škráb, škráb… Šlo to od bytového jádra. Stál jsem uprostřed obýváku, na sobě jen vytahané trenýrky a potil se jak prase.
Šřábškrábškráb!
Bylo to hlasitější. Jsou to jen zasraný trubky od záchoda, opakoval jsem si. Jdi se podívat, nebuď srab! Jsi z podělaný ROZA, nic tě nezastaví, jdi!
Do očí mi kápl pot. Zuřivě jsem zamrkal, abych se pálící kapaliny zbavil.
Pomalu jsem se belhal do předsíně svého panelákového bytu, v napřažené ruce ovladač televize jako nesmyslnou, neúčinnou zbraň. Světlo v obýváku začalo kolísat. Snažil jsem se dýchat klidně, vnímat okolí, soustředit se i na periferní vidění, být uvolněný a zároveň připravený k akci. Ale všechen výcvik byl na hovno, protože jednu polovinu soustředění mi zabírala bolest v zádech a kolenu a druhou hrůza z tvorů skrytých ve stínech.
Natáhl jsem ruku, abych rozsvítil světlo v předsíni. Něco malého mi spadlo na předloktí a na kůži mě zaškrábaly malé pařátky. Vyděšeně jsem ucukl a smetl to ovladačem dolů. Podíval jsem se na strop. Byl posetý temnými fleky. Hýbaly se a škrábaly po betonu odpornými, hmyzími nožičkami.
Byly tu… Panebože, ty svině z noční můry byly tady! Paraziti začali padat dolů, přímo na mě. Do vlasů, na ruce i do vyděšeně otevřených úst.
Zařval jsem hrůzou…ale bylo to spíš jen zachroptění, protože se mi něco svíjelo v puse a snažilo se mi to vlézt do krku. Vykašlal jsem to ven a pokusil se další servat z obličeje, do kterého mi zatínaly malé drápky. Potácel jsem se pozadu zpět do obýváku a narazil do gauče, přes který jsem přepadl přímo na skleněný stolek, který se pod mojí váhou roztříštil. Do zad mě bodla láhev, která stála pod ním. Trefila se přímo do místa, kterým mi vyndavali zničenou ledvinu.
Bolest byla neuvěřitelná. Před očima mi vybuchovaly rudé kruhy. Měl jsem pocit, že mi celým tělem projely rozžhavené dráty, že mi začaly hořet všechny nervy. Mlátil jsem sebou na zemi, střepy stolu se mi zapichovaly do těla, ale já to nevnímal a dál se snažil dostat od těch hnusných, černých švábů. Oslepený bolestí a dezorientovaný strachem.
Ztratil jsem vědomí.
***
„To je prostě neuvěřitelný. I po těch dvaceti letech mě tu něco dokáže překvapit. Podívej se na to EKG. Polovina lidí by mu takový krásný křivky mohla závidět.“
„Ty to ale umíš říct poeticky, Karle. Ale máš pravdu, tohle je do učebnic. Ten člověk je snad terminátor.“
„Koukni – tady byla ta prostřelená ledvina, u který jsme museli udělalat excizi před dvěma dny. Tady proražené duodenum…další rána je tady, koukej, z té mu kolabovala plíce. Pak tady dvě rány v předloktí, jedna přerazila radius. A nakonec to koleno s úplně rozdrcenou čéškou.“
„Neskutečný. Ta jednotka…jak jsi říkal, že se jmenuje?“
„ROZA. Včera tu byl plukovník z pražské protidrogové, pan Kincl je prý jeden z jejich nejlepších lidí.“
„Hm.“
„Takže…uděláš mu to koleno? Fakt bych rád, abys to nedával někomu jinýmu. Ten kluk si zaslouží ty nejlepší ruce.“
„Jo, udělám, co budu moct. Kde má kartu?“