Menu Zavřeno

Metody

Brouci v hlavě je sbírka povídek, která boří prsty do té nejúžasnější ale také nejpodivnější substance ve známém vesmíru – lidského mozku.

Když mi dal ruku na rameno, docela jsem sebou cukla. Byla jsem zamyšlená. Mimo jako vždy. Takže je na řadě další. Pootočila jsem se na barové židličce a podívala se na něj. Tenhle kluk byl viditelně připitý.

“Je tu trochu volno, svečno?” Trochu se mu motal jazyk, asi chtěl zavtipkovat a říct ‘svlečno’. Natlačil tělo mezi mě a vedle sedícího kluka a pak se napůl svalil na bar. Loktem málem převrhl můj brusinkový džus, nalitý do skleničky na víno. Potřebovala jsem být střízlivá, ale tak, aby to nebylo poznat.

“Sorry, lásko” řekl ten kluk s mírně přihlouplým úsměvem. Následující hýkavý smích pak byl velmi přiblblý. Kdyby se slyšel za střízliva, asi by se plácl nechápavě do čela.

Chvilku jsem na něj koukala, mírně jsem zavrtěla hlavou. Ústy jsem naznačila “ne”. Nezaregistroval to. Nebo to viděl, ale ignoroval. Tlačil se na mě dál. Něco chtěl říct a v tu chvíli do něj někdo zezadu drcnul. Z půllitru na mě vychrstnul trochu piva, ale ani toho si nevšiml. Fakt dost přebral. Dobře, tohle nebude tak jednoduché. Bude to chtít nějakou ostrou metodu. Frigidní feministka.

“Hele, chlapečku, já nejsem vyhřívaná nádoba určená jen pro injektáž spermatu,” řekla jsem a zvedla obočí.

“Co…cože?”

“Dobře, budu mluvit pomalu, aby to pochopil i negramot z vesnice. Jsem emancipovaná žena, která vyžaduje rovnoprávné zacházení.”

“Ty voe, cože?!” rozřehtal se. “Ty kráso, ty máš dost…”

Zamumlal ještě něco o vypatlaných feministkách a odpotácel se skrz dav tanečníků ke stolu, kde na něj mávali dva kamarádi.

Hotovo. Bylo to jednodušší, než jsem myslela. Otřela jsem si ze skráně kapku potu. Když jsem takhle nervózní, vyrazí mi vždycky na spáncích a horním rtu pot. Měla jsem si ta místa potřít zinkovým antiperspirantem, aby to nebylo poznat. Chyba.

“Cos mu řekla tak vtipnýho? Můžu si to poslechnout taky?” ozvalo se za mnou. Otočila jsem hlavu. Za mnou stála dokonalá verze mlamoje. Tenhle mladý moderní junák navíc nebyl opilý, přišel sem na lov. Krásné zuby vyceněné v nacvičeném přátelském úsměvu, abych nepocítila žádnou hrozbu a nechala se bez boje skolit. Co to tu je dneska za slet? Je tu tak málo pěkných holek, že to zkouší i na průměrné kusy, jako jsem já?

Na pár vteřin jsem se zamyslela. Tenhle bude potřebovat účinnější metodu, je ve svém živlu a tohle dělal určitě tisíckrát. Sjela jsem pohledem jeho značkové oblečení, perfektně upravené vlasy…zdálo se mi to, nebo měl na rtech balzám? Dobře. Nechutná vesničanka.

“Jen jsem mu říkala, že mám dost hnusnou kvasinku. Jestli mu to nevadí. Trochu to páchne.” Tvář mu ztuhla, ale pak pobaveně zvedl obočí a čekal, až se zasměju, že to byl vtip. Tvářila jsem se neutrálně – nechtěla jsem riskovat negativní škleb, to by se mi mohlo později vymstít, protože by to potvrdilo, že lidi odháním záměrně. Mlamoj se usmíval a čekal, co se z toho vyvrbí. Fajn, pokračujeme. Zdánlivě nenápadně jsem si odříhla do zavřené pusy a pak vydechla.

“Promiň, cibule,” řekla jsem a zasmála se. “Včera jsme s maminkou sklízely z políčka.”

Znechuceně zavrtěl hlavou a beze slova odešel hledat jiný cíl. Fajn, tohle jsem trefila – byl posedlý ústní hygienou. Vybrala jsem dobrou metodu.

Doufala jsem, že teď už bude klid. Koukala jsem do skleničky, neupoutávala jsem pozornost, snažila jsem se neexistovat. Trochu jsem se nahrbila nad skleničkou, aby mi nebyl vidět výstřih. Mám hezká prsa a bohužel jsem měla tričko, které to hodně zvýrazňovalo.

Toho třetího jsem asi zavinila sama. Šla jsem se vyčůrat a nevím proč, ale nesla jsem si skleničku s sebou. Nějaká rozjařená holka do mě při bláznivé taneční kreaci strčila a já vybryndala džus na jednoho blonďáka. Omluvila jsem se mu a zmizela, než stihl navázat kontakt.

Když jsem se ale vrátila k baru a pila druhou skleničku brusinkové šťávy, která z dálky vypadala jako červené víno, blonďák si mě našel.

“Ahoj. Jsem ti jen chtěl říct, že je to v pohodě. Si zmizela tak rychle, že sem ti to nestihl říct,” usmál se na mě. Sympaťák, vypadal slušně.

“Díky,” usmála jsem a otočila se zpátky ke skleničce. Bohužel neodešel.

“Ty si tu úplně sama? ” naklonil se ke mně, abych ho slyšela přes hudbu, která nabírala na síle. Ach jo, co teď? Dneska je to nějak špatné, příště musím zkusit nějak protlačit nenápadnější oblečení. Vím, jak na takovém místě přiopilé mladíky láká, když vidí samotnou mladou holku.

Tenhle kluk vypadá mile, trochu nezkušeně…hmmm, militantní lesba?

“Ne, čekám tu na partnerku. Šla si asi zakouřit.”

“Počkej, partnerku jako… ”

“Jo, zaskočily sme sem po přednášce. ‘Toxická maskulinita moderních mužů’, nebo tak nějak.”

Díval se se na mě překvapeně, ústa zkřivená do mírně nechápavého úsměvu. Pokračovala jsem:

“Tak jsme hned chtěly mrknout na sexuální predátory v jejich přirozenym habitatu, jak se snaží chytit hloupoučký heteračky na předstíranej majetek a zkušenosti.” Překvapeně otevřel pusu a stejně jako ostatní čekal, až naznačím, že je to fór. Koukala jsem na něj s co nejprázdnějším výrazem a nic dalšího neřekla.

“Počkej, počkej, to mě docela zajímá,” řekl. “Abys mě chápala, dělám doktorandskou práci na FSV, která je tak trochu o tomhle.” V očích se mu objevil zájem. Skutečný, ne jen hraný. Sakra, to je smůla. Jak se ho mám zbavit? Po zádech mi přejel mráz. Sakra, mysli! Zbav se ho! Rychle…FSV…FSV….

“Fakulta sociálních věd, jo?” řekla jsem a trochu se ušklíbla. “Promiň, nechci se tě dotknout, ale tyhle sociologický pseudofakulty fakt nechápu. Přijde mi to jako obor pro zparchantělý mazánky, který by nezvládli normální práci.”

“Ale vždyť jsi říkala…počkej, jestli jsem tě nějak…omlouvám se…” tvářil se zmateně, ale ne nepřátelsky. Začínala se mě zmocňovat panika. Sakra odpal!

“V pohodě, já jen nerada mluvim s lidma, co nic neumí ale myslí si o sobě bůhvíco kvůli titulu z nějakýho levičáckýho pseudooboru. Nic osobního.” Blonďákovi ztuhl výraz na tváři. Trefa? Zamračil se, zavrtěl hlavou a odšoural se pryč. Trefa. Tvářil se jak raněná laň, ale zmizel. Úlevou jsem vydechla a otřela si pot. Tohle bylo jen tak tak, každá vteřina kontaktu se počítá.

Rozhlédla jsem se okolo a při pohledu ke dveřím se mi skoro zastavilo srdce. Stál tam. Díval se na mě, jedno obočí zvědavě povytažené. Jeho dokonalý obličej antického hrdiny narušovala jen vytetovaná kapka pod pravým okem. Jak dlouho mě už asi pozoruje? Po chvilkovém šoku jsem se na Něj usmála a doufala jsem, že to není moc křečovité. Usmál se také a vyrazil ke mně. Srdce se mi rozbušilo jako splašené. Nemohla jsem dýchat. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře.

Dav se před Ním rozestupoval. Robert má skoro dva metry a atletickou postavu, ale to hlavní, co budilo takový respekt, bylo jeho držení těla a pohyby. Každý se mu podvědomě klidil z cesty. Jen já jsem to kdysi neudělala, uhranutá jeho neotřesitelným sebevědomím a suverenitou.

Postavil se vedle mě k baru a zálibně se na mě podíval.

“Dneska tě nikdo neobtěžoval?” zeptal se a v očích mu probleskla dychtivost, která mě už dva roky tak děsila.

“Ne, ne, dneska je to tu nějak mdlý,” řekla jsem a na tváři vytvořila otrávený výraz.

“Fakt?” znechuceně se rozhlédl kolem. “Je to tu samej impotent,” řekl a zavrtěl hlavou. Zklamaně. Sklouzla jsem očima ke kapse jeho džínsů, ve které měl schovaný nůž. Zbraň, kterou už pocuchal tolik lidí, kteří mě ‘obtěžovali’. Ne, dneska ho nikomu do břicha nezanoří. Udělám pro to to všechno.

Pohled do oblasti rozkroku si vysvětlil jinak.

“Nechápu, jak tě ty hovada můžou takhle ignorovat,” řekl, pohladil mě po vlasech a políbil mě do nich. “Takovou roštěnku.”

Usmála jsem se a neucukla před jeho rukou. Minule mi kvůli podobnému pohybu zlomil dvě žebra. Vzal mě za paži. Seskočila jsem z barové stoličky a zavěsila jsem se do něj. Z téhle metody se mi zvedal žaludek nejvíc, ale byla nejdůležitější ze všech.

“Půjdeme, kotě. Slibuju, že dneska ti tady ty idioty vynahradím. Udělám ti to fakt dobře,” řekl a jemně mě táhl z klubu ven. Ulevilo se mi. Dneska jsem někomu z těch tří kluků možná zachránila život. A možná mě Robert při sexu ani nezmlátí. Když dobře odehraju svojí roli, bude milý a pozorný. Jestli udělám nějakou chybu a podráždím ho, odnesu to přinejmenším několika pěstmi do břicha. Tam, kde to není vidět.

Metodě, kterou jsem používala na Roberta v podobných chvílích, jsem říkala hodná holčička. Nenáviděla jsem ji ze všeho nejvíc, ale na Roberta fungovala nejlépe. Už ráno jsem z něj cítila takový ten rostoucí vnitřní neklid, který dokázal zahnat jen sexem nebo tím, že někoho ‘potrestal’. Tak říkal tomu, když někoho zmlátil. Nebo mu udělal něco horšího.

Když mně dneska večer posílal do klubu napřed, jako návnadu na mladé kluky, na kterých by si vybil tu děsivou, nekonečnou zlost, byla jsem tak nervózní, že jsem se hned po vstupu musela jít vyzvracet na záchod. Ale nakonec tuhle sobotní noc odškrtávám jako úspěšnou. Metody fungovaly.

Jednou je vybrousím tak, že se mi díky nim od Něj podaří utéct. Uteču někam, kde mě už znovu nenajde. Hlavou mi probleskla vzpomínka na minulý pokus o útěk. Pohladila jsem si pravé předloktí, na kterém jsem ještě nedávno měla sádru kvůli ošklivé zlomenině.

Ha ha ha, tomu byste nevěřila. Běžela jsem na tramvaj a zakopla o patník. Jsem hrozný tele,” řekla jsem tehdy doktorce a stěží přitom potlačovala slzy absolutního ponížení.

Ano, jednou se mi utéct podaří, jen musím být trpělivá.

Jednou…

2 Comments

  1. Helanov

    Taky jsem to přečetla jedním dechem,ale moc mne to nepobavilo.Spíš jsem si vzpomněla na jednu repliku z Pretty Woman “Proč vy chlapi vždycky umíte ženskou tak zmlátit…”
    (Nebo tak něco,většinou na slaďáky nekoukám.)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..