Menu Zavřeno

Ellen Ripley – RIP

Ellen Ripley

Tohle je bohužel poslední příspěvek, který píšu o naší úžasné, mladinké, věčně rozradostněné fenečce Ellen Ripley.

Když jsme ten den odjížděli do práce, nic nenaznačovalo, jak se jen o pár hodin později všechno zvrtne. Naše psí seniorky Buffy a Šmudla jako vždycky čekaly, až dostanou dobrůtku a budou si zase moct jít lehnout a pospávat až do odpoledne. Elinka kolem nás mezitím jako vždycky excitovaně poskakovala, blahem bez sebe už jen proto, že je s námi a co všechno za dobrodružství jí ten den čeká – tedy až překoná utpení těch několika hodin, než se vrátíme. Tohle pro ní totiž bylo úplně typické – když se probudila, hned myslela na nás. Nejšťastnější byla, když to první, co uviděla hned po probuzení, jsme byli my. Mohla se z toho zbláznit štěstím – nemusela ještě ani pořádně nerozlepit oči, ale když nás ropoznala, už švihala ocáskem a chrochtala štěstím. Klidně i poté, co jen někde na hodinku usnula pod zahradním křesílkem.

Když jsem ve čtvrtek přicházela domů, už u branky jsem tušila, že je něco hodně špatně. Elinka vždycky rotovala před brankou jako helikoptéra křížená s horskou kozou už když slyšela z dálky přijíždět mojí motorku nebo naše auto. Hop hop – otočka – hop hop – kontrola jestli už jsem otevřela branku – hop hop – nedočkavé zakňučení – otočka – hop hop.

Teď bylo úplné ticho.

Otevřela jsem branku a Buffy se Šmudlou se ke mě místo radostného běhu plížily s ocásky mezi nohama, bez typického jásavého štěkotu. Elinka nebyla nikde.

Po několika vteřinách jsem ji uviděla u roho domu, jak leží na boku, s propnutýma nohama, na nesmyslném místě na kamení pod cypřiškem. Nejdřív jsem si myslela, že jen nezvykle hluboce usnula…ale pak jsem uviděla roj much, který už se do jejího mrtvého tělíčka stačil pustit. Běžela jsme k ní, ale bylo už samozřejmě pozdě, hrozně pozdě. Její tělíčko už ztuhlo posmrtnou křečí.

Nebudu to víc popisovat. Pořád ani nevíme, co se vlastně stalo. Prostě zničehonic umřela. Podle různých stop jsme dali dohromady, že hodinu dvě před smrtí zřejmě měla křeče v bříšku a zmateně pobíhala po zahradě s průjmem. Pak najednou padla v křeči na bok a umřela…

Ještě pár hodin předtím byla plná energie a života a pak byla najednou mrtvá.

Teorií o tom, co se jí stalo, máme hodně, ale nakonec jsme se došli k tomu, že se v jejím tělíčku prostě něco porouchalo – srdíčko, přecitlivělé vnitřnosti…možná podpořeno tím, že se jí povedlo něčím přiotrávit.

Protože taková ona byla – všechno musela ochutnat, očuchat, postrčit tlapičkou. Byla zvědavá jak opička. Nejzvláštnější pejsek, jakého jsem kdy nejen měla, ale i viděla. Byla přírodní úkaz.

Vždycky jí všude bylo plno. Pořád chodila s námi, vždycky jsme ji měli za patami jak stín. Tedy pokud by stín projasňoval okolí svojí láskou a radostí ze života jak obří maják.

Pořád koukala, co děláme a pak se to snažila napodobovat, jak kdyby ani nebyla pes, ale velvyslanec nějaké mírumilovné civilizace, jejíž členové shodou okolností vypadají jak srandovní štěňata. Když jsme trhali jahody, snažila se je trhat taky a dávala nám je k nohám. Když jsem sbírala na zahradě hovínka, běhala se mnou a ukazovala mi, kde jsou, protože to pro ní byla náramná hra. Když jsme jeli autem, nejraději by držela volant. Když jsme seděli na gauči a koukali na film, musela k nám a koukala s náma.

Pořád přitom samozřejmě koukala, co my na to a jestli nám tím udělala radost.

Měla neuvěřitelné množství zvláštních zvyků. Třeba když jsme nebyli doma, tak obíhala dům s našima pantoflema v tlamičce a pak je obřadně pokládala k brance a doufala, že nás tím přivolá. Nebo když dostala suché granule, tak vždycky jednu vzala do držtičky a běhala s ní s důležitým výrazem šéfkuchařky po bytě tak dlouho, dokud ji slinami dostatečně nerozmočila a nebyla víc “mňam”. Nebo jak pravou tlapkou odkopávala hračky a pak je jakože překvapeně honila. Jak tlapkou otvírala všechny dveře aby měla lepší přehled a hrozně jí mátly dveře do koupelny, které se otáčejí “opačně”.

Tohle všechno nečekaně a naprosto nepochopitelně skončilo. Měla být pokračovatelkou naší psí smečky, přebrat zkušenosti od seniorek Buffy a Šmudly, aby mezi pejsky byla kontinuita. Bohužel se to nestalo. Byla s námi jen rok a půl.

Nejhorší je, kolik jsme s ní překonali trápení a jak to posledních pár měsíců konečně začalo vypadat, že je konečně skoro všechno zásadního vyřešeno. Přinesla domů ušní svrab a kašel, oboje se mezi všemi fenkami dvakrát protočilo, ale nakonec jsme to překonali. První půlrok ji trápily neustálé průjmy a udržovat s ní čistý dům bylo peklo – ale překonali jsme to a bříško už ji skoro netrápilo. Kvůli neustále rozradostněnosti nedokázala spát déle než 4-5 hodin v kuse, ale i to se začalo lepšit a poslední měsíc nás dokonce nechávala vyspat a vstávala často ve stejnou dobu jako my. Překonali jsme spoustu dalších věcí…a když se konečně skoro ve všem spravila a stávala se nejlepším pejskem na světě, tak prostě takhle divně a nepochopitellně umřela.

Pohřbili jsme ji na naší zahradě, s její nejoblíbenější hračkou. Nad ní jsme vysadili keřík hortenzie, aby v budoucnu její kořeny porostly Elinky mrtvé tělíčko a vrátila se tak do cyklu přírody tou nejhezčí možnou cestou…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..