Menu Zavřeno

Pavouček – 1. část

Brouci v hlavě je sbírka povídek, která boří prsty do té nejúžasnější ale také nejpodivnější substance ve známém vesmíru – lidského mozku.

Jakub

Jakub stál před vstupem plzeňské základní školy „růžovky“ a nemohl se rozhodnout, co bude dělat. Ostatní děti kolem něj s radostným povykem vyrážely blbnout do parku, jezdit na kolech, hrát fotbal nebo domů. Ta poslední varianta ale Jakuba odpuzovala ze všeho nejvíc. Domů…ne, to ne – čím později tam půjde, tím lépe.

Podíval se na svoje nové digitální hodinky, které mu dal jako úplatek táta. Ukazovaly čas 14:03. Stisknul tlačítko Date, hodinky zapípaly a ukázaly datum 10.06.1999. Už jen dvacet dní a bude konec školy…

Byl krásný červnový den, vzduch voněl létem a všichni mysleli jen na přicházející prázdniny. Všichni se na ně těšili. Všichni kromě Jakuba.

Něco ho zašimralo ve věčně rozcuchaných, blonďatých vlasech.

„PAVOUČEK!“ zařval mu do obličeje spolužák, který před něj skočil a prsty u otevřené pusy naznačil cvakání chelicer, jako kdyby byl monstrum z filmu Predátor. Jakub leknutím ztuhl.

„Get to da choppa!“ zakřičel další kluk z 8. A a oba se smíchem utíkali pryč. Jakub se pokusil usmát, ale vznikl z toho jen pokřivený škleb. Nemohl se pohnout. Věděl, že to byla jen sranda – kvůli té hysterické scéně, kterou udělal před týdnem na hodině tělocviku. Ale nemohl si pomoct, představa pavouka prodírajícího se jeho vlasy pomocí dlouhých chlupatých nožiček, cvakající jedovatá kusadla…Jakub chvilku odolával nutkání smést si toho imaginárního pavouka z hlavy, ale nakonec to nevydržel a nervózně si protřepal vlasy. Co kdyby ho tam spolužák jen nepošimral, ale třeba mu tam pavouka opravdu dal?

Fajn, byl to jen vtip. Ale nepříjemný pocit zůstal. Jakub se znovu zamyslel, kam půjde. Domů to nebude. To, jak se tu kolem něj všichni radovali z krásného letního dne, ho uvádělo do deprese a nechuť jít domů se ještě zvětšila. Atmosféra tam byla nesnesitelná. Jeho rodiče už se nehádali, jen mlčeli. Ale to bylo možná ještě horší. Byli potichu tak, že měl pocit, že se v jejich přítomnosti udusí.

Nechtěl, aby se táta s mámou rozvedli, ale zároveň se na to těšil. Skončí tím to dusno. Táta se odstěhuje a třeba to bude lepší. Při té představě, že bude bez táty, mu skoro vyhrkly slzy. Jako nějakému uplakánkovi. Posunul si brýle na nose a začal se loudat směrem pryč od školy. Nevěděl přesně, kam jde, prostě šel. Dával nohu před nohu a sunul se dopředu, jako stroj.

****

Po chvíli si uvědomil, že jde směrem zahrádkářské kolonii. Byl tam klid. A byla tam stará lavička, kde si mohl sednout, vyndat knížku a číst si. V batohu měl ještě půlku svačiny, kterou nesnědl dopoledne. Mohl by tam klidně sedět až do večera a pak se jen nenápadně připlížit domů a potichu se protáhnout do svého pokoje.

V tom zamyšlení si nevšiml, že u napůl zarostlé cesty k zahrádkářské kolonii postávají tři kluci. Kouřili a něčemu se smáli. Poznal je, byli to tři nejhorší parchanti na celé růžovce. Jeden z nich – na svůj věk obrovský hromotluk přezdívaný nějak jako Kombajn – už možná dokonce ani do jeho školy nechodil? Nepřestupoval náhodou kvůli nějakému průšvihu jinam?

To, že si toho malého gangu nevšiml včas, byla chyba. Ještě větší chybou ale bylo, že prudce zatočil a začal je obcházet obloukem. Chyba, ty demente!, nadával si v duchu. Kdyby dělal jakoby nic a prostě kolem nich prošel, možná by ho nechali. Takhle zavětřili kořist.

„A hele, neni to ten proslulej Kubík?“ řekl hubeňour v černé kožené bundě, kterému všichni říkali Budík – kvůli tomu, jak šíleně mu přeskakoval pubertální hlas. Odlepil se od plotu, o který se předtím ležérně opíral, a popošel tak, aby stál Jakubovi v cestě.

„Kubík blbík,“ přidal se ten mohutný kluk, Kombajn, a stoupl si vedle Budíka.

„Ježiš, drž hubu, Zetor,“ řekl mu Budík a obrátil oči v sloup. Aha, takže ne Kombajn, ale Zetor, pomyslel si Jakub. V duchu by se tomu i zasmál, ale ne teď, když na něj tiše civěl i ten třetí kluk. Ten opravdový postrach. Stál tam, opřený o zrezivělý plot zarostlé zahrádky a pomalu vypouštěl cigaretový kouř. Upíral na Jakuba zářivě modré oči a o něčem přemýšlel. Jakubovi z toho pohledu přejel mráz po zádech. Zetor a Budík čekali, co řekne modrooký šéf jejich gangu.

„Hmmm…Budík, tohle je ten Kuba, o kterym jsi vyprávěl? Ten co měl hysterák na hodině těláku?“ řekl a pousmíval se u toho. Usmíval se tak, že se Jakubovi začaly potit dlaně. Tenhle kluk byl divný. Jakub věděl, že chodí do devítky a že se jmenuje Honza. Věděl to, protože si o něm všechny holky tiše špitaly a řešily, s kým teď asi chodí a jak je hrozně krásnej. Věděl to i kvůli tomu, že o něm slyšel, že prý zabíjel kočky po celé Plzni. Jedné prý dokonce vytahal z rozříznutého břicha střeva a pověsil je na plot učitelce dějepisu. Za to, že mu dala dvojku. Aspoň to tak říkali spolužáci. Jakubovi ta historka přišla přitažená za vlasy…i když teď, když na něj ten kluk tak divně koukal, si najednou nebyl úplně jistý.

„Jo, to je on. Kvůli blbýmu křižákovi na xichtě ječel jak pavián. Podle mě se z toho i posral, protože se pak na půl hodiny zavřel na hajzlíku,“ řekl Budík a zasmál se. Při poslední větě mu hlas poskočil o půl oktávy nahoru.

Honza si Jakuba dál beze slova prohlížel studenýma, rybíma očima. Znovu potáhl z cigarety a kouř pak frajersky vypustil nosem. Jakub přešlápl a nervózně si na nose posunul brýle. Šéf pubertálního gangu přistoupil úplně k němu, chytil ho oběma rukama za ramena a prudce ho otočil tam a zpět. Mezi prsty měl přitom pořád zapálenou cigaretu, ze které odpadl kus popela. Jakub nechápal, proč s ním tak lomcuje, ale měl strach se tomu bránit. Třeba se to ještě nějak obrátí ve vtip?

„Hmmm, vypadá čistě zezadu i zepředu,“ řekl Honza, potáhl z cigarety a pak vydechnul dým Jakubovi přímo do obličeje. „Tak co, Kubo, z toho pavoučka ses pochcal a nebo posral? Nebo oboje?“

Zetor i Budík se zasmáli. Honza si stoupl vedle Jakuba a dal mu kamarádsky ruku kolem ramen.

„To je fuk, Kubo. Dostal jsem nápad, jak to udělat, aby ses příště neposral ani nepochcal. Chceš ten nápad slyšet?“

„Já…hele, já už musím jít. Zítra je ještě ten závěrečný test z…“

„Chceš ten nápad slyšet,“ řekl Honza a tentokrát to nebyla otázka. Zaryl prsty do Jakubova ramene a přimáčknul si ho silněji k boku. Jeho kumpáni se znova zasmáli, protože očekávali nějakou novou, zajímavou zábavu.

„Jo, tak mi ten nápad řekni. Ale já se nepodělal. Jen se mi blbě dejchalo…“

„Mě by se taky blbě dejchalo, kdybych měl nasráno v trenkách.“ Opět smích. Ten kluk byl divný, ale věděl, jak pobavit svoje kámoše. „Ale to je fuk, Kubo. Ten můj nápad totiž je, že na tobě provedeme takovou…léčivou magii. Bude to kouzlo, díky kterýmu už žádnou nehodičku ala bláto na hřišti mít nebudeš. Super, ne?“ zeptal se. Hodil na zem zbytek cigarety a zamáčkl jí podrážkou. Jakub nevěděl, jestli má odpovědět nebo ne.

„Vidim, že si samou vděčností úplně ztratil hlas,“ řekl Honza a vyrazil po cestě do zahrádkářské kolonie. Jakuba pořád kamarádsky svíral kolem ramen, takže ho vlekl sebou. Mávl na ostatní, aby šli taky.

Jakub cítil, jak v něm roste nepříjemný, animální strach. V krku měl najednou obrovský knedlík. Všechny ty historky, co o téhle partě slyšel…I kdyby byla pravda jen půlka z nich, byl v háji. Proč, sakra, šel zrovna sem?!

Věděl, že nemá šanci utéct. Taky věděl, že ho klidně seřežou jak žito. Viděl, jak na začátku roku zmlátili jeho spolužáka Adama. A když zmlátili i Adama, toho vysportovaného kluka, co uměl dělat salta a bez problému se patnáctkrát přitáhl na hrazdě, tak s ním, hubeným knihomolem, vytřou podlahu jak se špinavým hadrem. Musí se z toho nějak vykecat.

„Hele, Honzo, já fakt…“ víc říct nestihl. Honza mu totiž podrazil nohy a shodil ho na záda. Pak na něj okamžitě skočil, kleknul si kolenama na jeho bicepsy a sevřel mu prsty kolem krku. Začal ho škrtit.

„Hele, kámo, dovolil jsem ti snad říkat mi křestnim jménem? Co?“ zasyčel vztekle. Jakub se snažil vyprostit, ale zbylí dva kluci přiskočili na pomoc a přimáčknuli mu ruce i nohy k zemi tak pevně, že se nemohl ani pohnout. Honza sevřel prsty kolem jeho krku ještě pevněji. Tohle nebyl ten druh opatrného přiškrcení, když se kluci jen tak špičkujou. Modrooký hezoun sevřel prsty tak silně, až mu zbělely klouby. Jakub zabíral ze všech sil, ale nedokázal se ze sevření vyprostit. Cítil jak mu lezou oči z důlků a jak mu jazyk sám od sebe vylézá z úst. Panebože, on mě uškrtí! Panebože, ne!

Honza zvedl oči ke kamarádům a řekl: „Dovolil jsem mu, aby mi říkal jménem?“ Patnáctiletý obřík Zetor zavrtěl hlavou. Vypadal trochu nervózně.

Honza náhle povolil stisk a Jakub se sípavě nadechl s hlasitým HÍÍÍÍÍÍÍ. Před očima se mu roztančila světýlka, jak se mu náhle do mozku opět navalila krev. Honza ho přátelsky poplácal po tváři zmáčené slzami.

„Hele, ale vlastně proč ne. Klidně mi říkej Johnny, jako tyhle dva opičáci. Jsme přece kámoši, ne?“ usmál se a pomáhal mu vstát. „Navíc my tě teď tady s doktorem Zetorem a docentem Budíkem uzdravíme. A ty nám za to hezky poděkuješ.“ Vyhublý Budík se zasmál, upravil si příliš velkou koženou bundu s logem jeho milované deathmetalové kapely a dal Jakubovi přátelský pohlavek. Jeho velký kámoš Zetor se nezasmál, jen se trochu zmateně ušklíbl a čekal, co budou jeho aktivnější kamarádi dělat dál.

„Vy mě…jak mě…“ vyrážel ze sebe Jakub. Krk ho bolel a při pokusu promluvit chraptěl, jako kdyby měl angínu. Navíc si teprve teď uvědomil, že vlastně i brečí. Sice tiše, ale brečí. Za tři měsíce mi bude čtrnáct a už zase bulim, kurvafix!, nadával si v duchu, protože věděl, jak pateticky vypadá a že tím tomu šílenému klukovi dává přesně to, co chtěl. Ale nemohl si pomoct. Bál se. Hodně se bál.

Budík mu dal znova pohlavek, tentokrát silnější: „Hele tady primář Johnny říkal, že máš poděkovat.“

Jakub se zoufale podíval na Zetora, ale ten vypadal jen zmateně. Ne, ten mu nepomůže. Zatnul pěsti, ale nakonec s obrovským pocitem ponížení vykoktal skrz bolavé hrdlo: „Dě…děkuju, pane…primáři.“

Honza mu s úsměvem ukázal na prstech gesto OK a postrčil ho směrem dál, na cestu mezi zarostlé zahrádky.

„Tak, jdeme do ordinace,“ řekl a spolu s Budíkem ho donutili pokračovat v chůzi dalších asi pět set metrů. K Jakubově smůle nikoho nepotkali, protože zahrádky byly opuštěné, pomalu zarůstaly a čekaly na zbourání, rozorání a výstavbu nějaké nové silnice. Když už si začal říkat, že se přeci jen zkusí vytrhnout, utíkat a volat o pomoc, Honza se náhle zastavil.

„Tak jsme tady. Sanatorium primáře Johnnyho. Jen a jen pro tebe, kamaráde,“ řekl a ukázal na díru v rezavém plotě, která vedla na zarostlou zahradu. Uprostřed zahrady stál opuštěný domek s loupající se omítkou. Jakub začal znovu brečet.

Úvod <—> 2. část

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..