Menu Zavřeno

Važme si toho, co máme (osobní blog)

Tohle je jen nečekaný, krátký osobní blog. Kvůli nečekané události, která se stala včera v noci.

Včera večer se zdálo vše normální. Pustila jsem si po delší době jednu počítačovu hru, trochu jsem relaxovala a chtěla jsem konečně odpovědět na řadu emailů, které se mi trestuhodně nahromadily a já zatím neměla čas ani energii na ně odepsat. Přes Telegram jsme občas vtipkovaly s partnerkou, když zrovna měla pauzu na konečné tramvaje. Moje životní láska je zdravá, štíhlá, nekouří, nepije, je v relativně dobré kondici a je jí jen 44 let, takže člověk vlastně vůbec nemyslí na to, že by se v někom takovém mohlo něco zničehonic rozbít.

Někdy po desáté večer mi ale najednou přišel takový ten telefonát, který nikdo z nás nechce dostat. Jeho nejhorší varianta je, když vám volá někdo jiný. Tentokrát mi naštěstí volala ona sama. Úplně zmatený a chvějící se hlas, drmolená slova, divné pauzy: “Niki…přijela bys….prosim…pro mě…já vůbec nevim…co se se mnou děje…všechno se se mnou točí…”

Podařilo se mi z ní dostat, že se jí při řízení tramvaje najednou z ničeho nic udělalo hrozně zle, roztočila se jí hlava, nebyla schopná ani chodit. Pro podobné případy mají tramvajová depa vždycky několik lidí na službě a ona byla naštěstí nedaleko konečné, takže rychle poslali náhradu a dovezli jí několik stanic na konečnou. Podařilo se mi z ní dostat, že duchapřítomný kolega už asi zavolal záchranku. Skočila jsem do auta a jela jsem za ní. Hlavou se mi honily černé myšlenky, co takovéhle náhlé příhody mohou znamenat. Intoxikace, prasklé cévy v mozku, prasklina nějaké důležité tepny…

Na stanici jsem ji nejdřív nemohla najít, telefon nezvedala. Nakonec jsem ji našla napůl sedět, napůl zhroucenou na  schůdcích za stanicí. Trochu mi to připomnělo konec filmu Láska z pasáže, kde se na schodech podobně zhroutí Vaculík. Než přijela sanitka, snažila jsem se ji udržet při vědomí a zjistit, co jí je. Nebyla se schopná postavit, motala se, mluvila nesouvisle.

Sanitka nakonec přijela, asi tak v 11 v noci, a já jsem vděčná za to, že je pořád co načepovat do její nádrže. Doufám, že se nepodaří elitářům zničit systém natolik, že bude problém i s pohonnými hmotami pro záchranáře, hasiče nebo policii. Umíte si představit, co by to znamenalo? Nejde jen o to, že si nezajedete do práce nebo na nákup, jde i o naftové generátory v nemocnicích, o sanitky, o hasičské vozy a tak dále…

V zavřené sanitce partnerku vyšetřovali snad 20 minut, což pro mě byla samozřejmě věčnost. Jediné, co jsem skrz okénko viděla, bylo jak vytahují další a další věci ze skříněk. Pomohla jsem vynést pytlík ze zvratky, ale dovnitř jsem samozřejmě nemohla. Kolem sanitky začala tiše a zvědavě obcházet nějaka žena s podivně začerněným obličejem, jakoby uhlem (nevím proč mě hned napadlo slovo “Morana“), což bylo velmi divné a taky trochu zneklidňující.

Nakonec mi záchranář řekl, že má moje partnerka nějaký neurologický nález a že ji raději odvezou na Vinohrady. Předala jsem mu její mobil a batoh a jela jsem domů. Nervy v kýblu. Viděla jsem ji naposledy? Co bylo poslední, co jsem jí řekla?

Kolem druhé ráno mi naštěstí volala, ať pro ní přijedu, že chce strašně moc domů. Vozili jí na Vinohradech sanitkou z budovy do budovy až konečně na CT zjistili, co se podle všeho stalo – praskla jí cévka ve středním uchu. To způsobilo, že je pořád jako na kolotoči nebo horské dráze, proto pořád zvrací, proto nemůže stát ani chodit.

Opět jsem skočila do auta a jela jsem pro ni skrz noční Prahu. Když jsem jí napůl vedla a napůl poponášela k autu, tak to vypadalo, jako kdybych vedla někoho po třech lahvích vína. Bylo by to skoro legrační, kdyby to nesouviselo s prasklou cévkou v hlavě. Lehla si na zadní sedadlo mého mikroautíčka (naše hlavní, velké auto, zůstalo někde na parkovišti dopravního podniku) a jeli jsme domů. Doma jsem z ní sundala všechny lepíky z EKG, vyměnila zakrvácené náplasti od kanyly, pomohla jí do pyžama a ona si pak vděčně lehla a napůl usnula. Pořád jak na obrovském kolotoči, neschopná stát ani si sama v klidu dojít na záchod. Ještě před chvílí jí vše normálně fungovalo a najednou je úplně mimo provoz a minimálně na dva týdny v pracovní neschopnosti (když se nic nepokazí).

Spala jsem neklidným spánkem pár hodin a pak jsem jela hledat lékárnu, která má otevřeno i ve sváteční čas a rovnou bude mít skladem kortikoidy (proti zánětu – opravdu nechcete, aby vám v hlavě začalo cokoli hnisat), léky proti zvracení a vazodilatační lék, co rozšiřuje cévky ve vnitřním uchu, takže do něj zas začne trochu proudit krev.

Partnerka teď leží na gauči v obýváku, abych ji měla pořád pod dozorem. Už alespoň nezvrací, ale rovně si sednou pořád nemůže, protože je hned jak na horské dráze. Za pár dní se snad cévka zacelí, sraženina se postupně vstřebá a celé to bude bez následků. Zdá se, že naštěstí nedošlo k něčemu mnohem horšímu.

Proč to celé píšu?

Podobné události člověku pomohou si pořádně uvědomit, co je opravdu důležité. Když se ptají umírajících, čeho za svůj život litují, málokdo řekne “škoda, že jsem si nestihl koupit lepší auto” nebo “měl jsem víc vydělávat a neztrácet čas s rodinou”. Naopak, většina říká, že měli být víc času se svými blízkými. Že se měli víc věnovat svojí rodině, poznávání světa a i sami sobě. Tedy tohle alespoň říkají lidé s duší.

Také to píšu proto, že něco ošklivého se může stát doslova z minuty na minutu. Jako blesk z čistého nebe. Prasklá céva v mozku, třeba kvůli nějakému nenápadném a benignímu nádoru. Nebo autonehoda. Infarkt myokardu. Nešikovný pád na kole nebo jen tak, při obyčejné chůzi, když je venku náledí. Násilný zločin. Selhání oběhu z přehřátí. Utonutí. Cokoli dalšího. V jednu chvíli se s někým blízkým normálně bavíte a druhý den už tu najednou není a po něm nebo po ní zůstane jen obrovské, prázné místo.

Je dobré si to připomínat, když se s někým blízkým hádáme o nějakou pitomost – třeba kde jsou položené pantofle,  kdo umyje nádobí nebo že někdo udělal nějakou malou odřeninku na autě. To jsou z pohledu celé délky života pitomosti. To, na čem záleží, je náš vzájemný vztah, láska a vzájemná opora.

 

(Aktualizace na 18. 4. – dneska večer už partnerka dokáže polo-sedět bez zvracení a dělá se jí líp, takže nedošlo k žádné komplikaci a většímu výronu krve do mozku; dokonce se mi ji povedlo i lehce rozesmát. Takže na Velký pátek tvrdý pád a o velikonočním pondělí skoro znovuzrození. Uf! Děkuji za všechna vaše přání – jste skvělí! 🙂 )

16 Comments

  1. Dan

    K tomu se nedá nic moc víc napsat.
    Za sebe snad jen můžu dodat, že tohle mám vždycky, když je mezi mnou a někým blízkým konflikt Ať v průběhu nebo potom. A to i přesto, když jsem v právu – což jsem vždycky, že :-/.
    A pokaždé si připomenu písničku od Rangers/Plavců “O málo víc” (na YT to má id YyMRk3c9Al8 – sry, nevím, jak sem vkládat link). A pak ještě prababiččino:”Kousni se do zadku”.
    Když ono to nejde vždycky … asi.
    Tak, hlavně ať to dobře dopadne!

  2. vlastenec

    Přeji vám oběma, ať je vše co nejdřív v pořádku.

    Hmotné tělo je nestabilní systém a karma někdy dozrává nečekaně. Každopádně blízké setkání se smrtí (zažil jsem to před dvěma lety) člověka probere a srovná mu hodnoty. Proto západní materialistická společnost smrt “schovává” po vzoru génia pštrosa.

  3. Poustevník

    Milá Nikolo, hodně si vážím Vašich postojů, toho co děláte a že to vůbec děláte. Jsem o hodně starší a v poslední době téměř postrádám smysl celého toho cirkusu kolem, až na jeden – lásku, víru a dobro, které z toho pramení. Lásku, kterou se snažíme dávat těm kolem nás, aniž za to něco čekáme, nebo dokonce chceme. Když už teda zatím ještě pořád musíme tvrdnout tady. A i s tou láskou a vírou to není nic moc. Před necelým rokem se mi ve dvou dnech sesypal celý svět. To, co jsem několikrát v životě stavěl a boural a zase stavěl, a co už dlouho vypadalo, že se napotřetí konečně povedlo, se zbortilo lusknutím prstu. Expliterace karotidy. Brutální, zcela bez varování a také bez šance. Ta druhá polovina Vás prostě nenadále zmizí, jako by tu nikdy nebyla. Večer dobrou a ráno už není komu. A přestože mám kolem sebe samé skvělé lidi, doteď jsem to nerozchodil a docházím k závěru, že ani nechci. Asi nemám štěstí na dobré konce. Ale o to víc jsem rád, že to vypadá, že Vy třeba máte, a udělalo by mi obrovskou radost, kdyby tomu tak opravdu bylo. Tak držím palce.

    • Nikola

      Láska, víra a dobro nezmizely, jen jsou teď bohužel překryty tlustou vrstvou sazí z požáru morálky a z ohňů válečného běsnění – oboje tvořeno skupinou opravdu hnusných lidí, jejichž existenci odmítá jen úplný naivka. Snad až to běsnění pomine a lidi si znovu otupělé spálí obličeje na rozpálených kamnech, tak snad potom přijde čerstvý vítr a odfouká ten popel. A zas bude po době temna na několik desetiletí renesance a přijde rozvoj a tvoření krásných věcí místo dekadence, šílenství a bezuzdného konzumu (včetně konzumu médií).

      Je mi hrozně líto, že jste přišel takhle náhle o někoho blízkého. Obzvlášť pro člověka s duší a s otevřenou hlavou je to těžší, protože si víc uvědomuje, co takový odchod znamená. Ale časem se zase v nějakém tom “supervědomí”, které je všude kolem nás, zase spojíte. Do té doby se můžeme snažit dál získávat zkušenosti, ochutnávat svět, případně něco budovat nebo tvořit (co tu pak třeba zůstane pro ostatní). Aby pak vědomí opustilo fyzické tělo co nejnaplněnější zkušenostmi a ideálně i po sobě nechalo něco dobrého, co pomůže v hledání dalším :-). Alespoň já to tak cítím posledních necelých 20 let, od svého vlastního setkání se smrtí, kdy jsem si s ní už takřka potřásla rukou, ale pak jsem se vrátila (docela změněná).

  4. Zlatá bába

    Mezi možné příčiny patří prodělání covidu. Také očkování proti němu, ale to asi nebude ten případ. 🙂 Není to v poslední době první takový stav, o kterém se dozvídám. Jsem ráda, že už je partnerce líp. Přesto bych zvážila nějaký způsob mírného ředění krve, pokud lékař nepředepsal přímo léky na ředění krve. Tady je rozebrané oboje:
    https://www.ceskaordinace.cz/redeni-krve-ckr-955-8120.html

    Rady s těmito stavy si ví i TČM, mám dobrou zkušenost z dřívějška s MUDr. Hubertem Čížkem.

    • Nikola

      Ona to u ní podle mě byla kombinace několika věcí – v posledních několika letech se u ní objevila alergie na jeden z jarních pylů, zřejmě na jívu (přitom jsme často v přírodě, nikdy s tím problém neměla – skoro jako kdyby byly pyly v poslední době nějak agresivnější). Takže oteklá sliznice. K tomu ale hlavně dlouhodobý stres a opravdu velké přetěžování v práci – z DP teď hodně lidí vypadává kvůli…ehm…neznámým příčinám (všichni shodou náhod absolvovali určitou zdravotní proceduru). No a ti “bezohlední”, co na tu proceduru nešli, za ně teď musí o něco víc pracovat, aby se systém nezhroutil. Takže konstantí vyčerpání. Ona si to spousta lidí neuvědomuje, ale řízení 40-50 tunové tramvaje v pražském provozu mezi čím dál tím víc zombifikovanými lidmi je docel masivní zátěž (stupeň psychické zátěže 3, víc už mají jen hasiči, záchranáři apod.). Tohle při práci v národní knihovně neměla (tam byl zas odpor k čím dál tím dementnější “akademikům”).
      No, hlavní je, že to zůstalo jen u vnitřního/střeního ucha a pomalu se to lepší, takže za 2 týdny už bude předpokládám v pohodě 🙂

      • Otroctví je svoboda

        Jako by tělo vyslalo závažné varování. Chce to klid, zvolnit, trochu ubrat a nepřekračovat varování nižšího řádu. Ke zvážení je cvičení jógy, především nácvik uvolňování napětí hlavy, představa mozku jako houby, která nasává… (André van Lysebeth, Jóga, Cvičíme jógu). K tomu požívání většího než malého množství ginkgo biloby nebo přiměřená dávka betahistinu.

  5. Ondra

    To bude ono. Stres a přepracování v náročném prostředí.
    Taky si říkám, kdo může vydržet celý den řídit mezi zombíky dopravní prostředek plný zombíků a nesesypat se z toho. Jedině ten kdo je sám zombík. Normální citlivý člověk to logicky musí nějak zdravotně odnést.

    Zaznamenávám enormě agresivní chování některých řidičů MHD. To má svoje příčiny.
    Ovšem jestli to tak půjde dál, tak asi budeme chodit pěšky. Benzín nebude, a v MHD nebude mít kdo řídit. Great reset jak vyšitý.

    Další věc je mikrovlnné (nejen 5G) záření které rok od roku exponenciálně roste.

    Představte si tramvaj plnou zombíků se šmatlafouny. Tj. nejmíň 20 lidí kteří v té tramvaji smaží s tou svou mini mikrovlnkou. Plus enormě zvýšený výkon okolních BTS vysílačů odpovídající centru Prahy ve špičce.

    ps: Přeju brzké uzdravení.

  6. Faulus

    Ještě mě napadl ascorutin. Někde jsem četl, že lidé trpí nedostatkem rutinu ve stravě a to vede k problémům cév. ( Asi toto již víte.)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..