Važme si toho, co máme (osobní blog)

Tohle je jen nečekaný, krátký osobní blog. Kvůli nečekané události, která se stala včera v noci.

Včera večer se zdálo vše normální. Pustila jsem si po delší době jednu počítačovu hru, trochu jsem relaxovala a chtěla jsem konečně odpovědět na řadu emailů, které se mi trestuhodně nahromadily a já zatím neměla čas ani energii na ně odepsat. Přes Telegram jsme občas vtipkovaly s partnerkou, když zrovna měla pauzu na konečné tramvaje. Moje životní láska je zdravá, štíhlá, nekouří, nepije, je v relativně dobré kondici a je jí jen 44 let, takže člověk vlastně vůbec nemyslí na to, že by se v někom takovém mohlo něco zničehonic rozbít.

Někdy po desáté večer mi ale najednou přišel takový ten telefonát, který nikdo z nás nechce dostat. Jeho nejhorší varianta je, když vám volá někdo jiný. Tentokrát mi naštěstí volala ona sama. Úplně zmatený a chvějící se hlas, drmolená slova, divné pauzy: „Niki…přijela bys….prosim…pro mě…já vůbec nevim…co se se mnou děje…všechno se se mnou točí…“

Podařilo se mi z ní dostat, že se jí při řízení tramvaje najednou z ničeho nic udělalo hrozně zle, roztočila se jí hlava, nebyla schopná ani chodit. Pro podobné případy mají tramvajová depa vždycky několik lidí na službě a ona byla naštěstí nedaleko konečné, takže rychle poslali náhradu a dovezli jí několik stanic na konečnou. Podařilo se mi z ní dostat, že duchapřítomný kolega už asi zavolal záchranku. Skočila jsem do auta a jela jsem za ní. Hlavou se mi honily černé myšlenky, co takovéhle náhlé příhody mohou znamenat. Intoxikace, prasklé cévy v mozku, prasklina nějaké důležité tepny…

Na stanici jsem ji nejdřív nemohla najít, telefon nezvedala. Nakonec jsem ji našla napůl sedět, napůl zhroucenou na  schůdcích za stanicí. Trochu mi to připomnělo konec filmu Láska z pasáže, kde se na schodech podobně zhroutí Vaculík. Než přijela sanitka, snažila jsem se ji udržet při vědomí a zjistit, co jí je. Nebyla se schopná postavit, motala se, mluvila nesouvisle.

Sanitka nakonec přijela, asi tak v 11 v noci, a já jsem vděčná za to, že je pořád co načepovat do její nádrže. Doufám, že se nepodaří elitářům zničit systém natolik, že bude problém i s pohonnými hmotami pro záchranáře, hasiče nebo policii. Umíte si představit, co by to znamenalo? Nejde jen o to, že si nezajedete do práce nebo na nákup, jde i o naftové generátory v nemocnicích, o sanitky, o hasičské vozy a tak dále…

V zavřené sanitce partnerku vyšetřovali snad 20 minut, což pro mě byla samozřejmě věčnost. Jediné, co jsem skrz okénko viděla, bylo jak vytahují další a další věci ze skříněk. Pomohla jsem vynést pytlík ze zvratky, ale dovnitř jsem samozřejmě nemohla. Kolem sanitky začala tiše a zvědavě obcházet nějaka žena s podivně začerněným obličejem, jakoby uhlem (nevím proč mě hned napadlo slovo „Morana„), což bylo velmi divné a taky trochu zneklidňující.

Nakonec mi záchranář řekl, že má moje partnerka nějaký neurologický nález a že ji raději odvezou na Vinohrady. Předala jsem mu její mobil a batoh a jela jsem domů. Nervy v kýblu. Viděla jsem ji naposledy? Co bylo poslední, co jsem jí řekla?

Kolem druhé ráno mi naštěstí volala, ať pro ní přijedu, že chce strašně moc domů. Vozili jí na Vinohradech sanitkou z budovy do budovy až konečně na CT zjistili, co se podle všeho stalo – praskla jí cévka ve středním uchu. To způsobilo, že je pořád jako na kolotoči nebo horské dráze, proto pořád zvrací, proto nemůže stát ani chodit.

Opět jsem skočila do auta a jela jsem pro ni skrz noční Prahu. Když jsem jí napůl vedla a napůl poponášela k autu, tak to vypadalo, jako kdybych vedla někoho po třech lahvích vína. Bylo by to skoro legrační, kdyby to nesouviselo s prasklou cévkou v hlavě. Lehla si na zadní sedadlo mého mikroautíčka (naše hlavní, velké auto, zůstalo někde na parkovišti dopravního podniku) a jeli jsme domů. Doma jsem z ní sundala všechny lepíky z EKG, vyměnila zakrvácené náplasti od kanyly, pomohla jí do pyžama a ona si pak vděčně lehla a napůl usnula. Pořád jak na obrovském kolotoči, neschopná stát ani si sama v klidu dojít na záchod. Ještě před chvílí jí vše normálně fungovalo a najednou je úplně mimo provoz a minimálně na dva týdny v pracovní neschopnosti (když se nic nepokazí).

Spala jsem neklidným spánkem pár hodin a pak jsem jela hledat lékárnu, která má otevřeno i ve sváteční čas a rovnou bude mít skladem kortikoidy (proti zánětu – opravdu nechcete, aby vám v hlavě začalo cokoli hnisat), léky proti zvracení a vazodilatační lék, co rozšiřuje cévky ve vnitřním uchu, takže do něj zas začne trochu proudit krev.

Partnerka teď leží na gauči v obýváku, abych ji měla pořád pod dozorem. Už alespoň nezvrací, ale rovně si sednou pořád nemůže, protože je hned jak na horské dráze. Za pár dní se snad cévka zacelí, sraženina se postupně vstřebá a celé to bude bez následků. Zdá se, že naštěstí nedošlo k něčemu mnohem horšímu.

Proč to celé píšu?

Podobné události člověku pomohou si pořádně uvědomit, co je opravdu důležité. Když se ptají umírajících, čeho za svůj život litují, málokdo řekne „škoda, že jsem si nestihl koupit lepší auto“ nebo „měl jsem víc vydělávat a neztrácet čas s rodinou“. Naopak, většina říká, že měli být víc času se svými blízkými. Že se měli víc věnovat svojí rodině, poznávání světa a i sami sobě. Tedy tohle alespoň říkají lidé s duší.

Také to píšu proto, že něco ošklivého se může stát doslova z minuty na minutu. Jako blesk z čistého nebe. Prasklá céva v mozku, třeba kvůli nějakému nenápadném a benignímu nádoru. Nebo autonehoda. Infarkt myokardu. Nešikovný pád na kole nebo jen tak, při obyčejné chůzi, když je venku náledí. Násilný zločin. Selhání oběhu z přehřátí. Utonutí. Cokoli dalšího. V jednu chvíli se s někým blízkým normálně bavíte a druhý den už tu najednou není a po něm nebo po ní zůstane jen obrovské, prázné místo.

Je dobré si to připomínat, když se s někým blízkým hádáme o nějakou pitomost – třeba kde jsou položené pantofle,  kdo umyje nádobí nebo že někdo udělal nějakou malou odřeninku na autě. To jsou z pohledu celé délky života pitomosti. To, na čem záleží, je náš vzájemný vztah, láska a vzájemná opora.

(Aktualizace na 18. 4. – dneska večer už partnerka dokáže polo-sedět bez zvracení a dělá se jí líp, takže nedošlo k žádné komplikaci a většímu výronu krve do mozku; dokonce se mi ji povedlo i lehce rozesmát. Takže na Velký pátek tvrdý pád a o velikonočním pondělí skoro znovuzrození. Uf! Děkuji za všechna vaše přání – jste skvělí! 🙂 )