Menu Zavřeno

Jak jsem (znovu) začala běhat 3

další díl…?

Konečně! Konečně běžím!

Běh je něco jako jízda na kole, ne? Jak se jednou rozběháte, už to nikdy nezapomenete. Rozhodla jsem se tedy, že se s tím nebudu párat a rovnou si naložím 6 kilometrů tou nejobtížnější trasou. Možná to bylo tím, že mi zrovna do uší hrál Kavinsky, ale cítila jsem neskutečný příval energie. To dám!

Prvních 100 metrů

Paráda! Docela mi to po těch dvou letech běží. Jen mi něco divně skáče na zadku. Ale jinak fajn. Jedeme z kopcéééé!

Meta: 100-250 metrů

Sakra, mám nějak těžké nohy. Nemám bahno na botách? Ne, prostě jen mám nějak záhadně těžké nohy. A ta věc co mi skáče na zadku…to je moje PRDEL?!

Meta: 250 – 500 metrů

Uf, to byl tenhle kopec vždycky tak prudký? Jsem…uf…myslela, že je to skoro rovina, ale asi si to blbě pamatuju. Vždyť jsou to druhé Himaláje!

A ty boty jsou fakt nějak těžké…

Meta: 500 – 1 000 metrů

Íííééééchhtfuuuuu, ah ah! Proč pořád běžím do kopce?! A kdo to na mě pořád píská?

Meta: 1 000 – 2 000 metrů

Tak už vím, kdo to na mě posměšně popiskuje. To jsou moje plíce. Nějak se jim ten můj nápad přestal líbit a pískají mi červenou kartu. Ale začala mi hrát hudba z filmu Baby Driver, takže vyflusávám několik nepotřebných plicních laloků a pokračuji v běhu.

Meta: 2 000 – 3 000 metrů

Umírám! Tenisky mám z betonu a už se mi jak rosol klepe nejen prdel, ale úplně všechno. Včetně zubů. To se nedá! A proč pořád běžím proti větru, bez ohledu na to, kterým směrem se pohybuju? To se točím v nějakém tornádu?!

Meta: 3 000 – 3 500 metrů

Nenápadně přecházím do chůze. Snad jsem si toho nevšimla a nebudu kvůli tomu na sebe mít blbé kecy. Kmeny stromů kolem se krásně vlní. I betonové sloupy se krásně vlní. Celý svět se vlní.

Vítr pořád fouká proti mě, bastard jeden.

Meta: 3 500 – 4 500 metrů

No tak to teda ne, holčičko! To sis jako vážně myslela, že si nevšimnu, že jen děláš jako že běžíš, ale ve skutečnosti by tě předběhla i babička s chodítkem?!

Plácnu se do zadku (tělesným tukem projde krásná vlna, která se zastaví až o cestu, kde roztrhne asfalt) a znovu se rozbíhám. Připomíná to rozjezd parní lokomotivy – spousta supění, houkání a páry a pomaličké, patetické zrychlování. Snad se mi přitom nevysype uhlí, jestli mi rozumíte…ehm.

Meta: 4 500 – 5 500 metrů

Nebyla jsem v mládí skautka? To se musí využít. Přecházím do indiánského běhu, kde se střídá (hodně) chůze s během. Samozřejmě jen abych si oprášila staré znalosti, ne proto, že mám pocit, že do mě někdo zanořil mixér a zbylá plíce se mění na smoothie.

Cíl: 5 600 metrů

Uf, já jsem to dala? A kdo mě cestou polil? Nebo pršelo? Už ani nevím. Ale přežila jsem!

Obě fenky mě doma nadšeně vítají, jen se trochu ošklíbají z toho, jak jsem zmáčená tou…ehm, dešťovou vodou. Dáma se samozřejmě jak dobytek nepotí!

další díl…?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..