Teprve teď, když jsem začala znovu psát články a opět jsem se vrátila k rozdělané sbírce povídek, jsem si uvědomila, jak dlouho už jsem nic pořádného nenapsala.
Je zvláštní, jak dlouho člověk dokáže některé věci držet v hlavě způsobem, jakoby se staly teprve “nedávno”. Jak se některé věci v mozku uhnízdí tak, že pořád působí jako čerstvé a zabírají místo v sekci “dělo se nedávno”, i když reálné plynutí času tomu ani náhodou neodpovídá.
Jako třeba kdy jste naposledy mluvili s dobrým kamarádem, který je teď na “chvilku” někde v cizině. Kdy jste byli naposledy na normální týdenní dovolené. Kdy jste běhali tu super trasu lesem, kterou pořád ještě skoro cítíte v nohách a plicích…teprve když se k rozdělané práci vrátíte a mrknete zamyšleně na kalendář zjistíte, že už vás od té věci dělí roky. No ty kráso, roky!
Najednou vás překvapí…ne, doslova šokuje, jak rychle ten zatracený čas plyne. Jakým tempem tahle převzácná komodita dokáže protékat mezi prsty. Rychleji a rychleji. Najednou vám dojde, že už nejste ta mladá pětadvacetiletá klisnička plná elánu, ale že jste omlácená, drsná stará kobyla, na které začíná jít vidět každá v bolestech probdělá noc i každý vývojářský crunch time.
Ale ta stará kreativní energie a životní optimismus tu naštěstí pořád je – jen se díky dospěláckým starostem s penězi, prací, bydlením, zdravím atd. stáhla z dmoucích ňader a červených líček hluboko do kostí, kde se smíchala s morkem, ve kterém se připravovala k mocné nové erupci tvořivosti. Silnější než kdykoli předtím. Tedy aspoň doufám!
Doufám totiž, že psaní je něco jako jízda na kole – že se to nezapomíná. Že bez pravidelného cvičení člověk sice trochu zreziví, ale pak se jen stačí probít pár desítkami stránek a nánosy prachu se sloupnou jak stará kůže. A zase to půjde.
A tak jsem tady, zpět mezi tvůrci. Pořád nevím, jestli s talentem nebo bez talentu (to nebudu vědět nikdy), ale rozhodně s touhou tvořit a snahou lidem okolo přinášet zajímavé myšlenky a nezvyklé úhly pohledu, ke kterým mě dotlačil můj neobvyklý život…a samozřejmě moje gigantická inteligence a doslova nesnesitelný ostrovtip, na to nezapomínejme!
Takže tady mě máte, fénixe romanticky znovuzrozeného z vlastních sraček, aby vám přinesl něco nového – na tomhle znovuzrozeném blogu, ve znovuzrozené sbírce povídek a pokud se mi podaří dilatovat časoprostor, tak možná i v té nemrtvé, věčně rozdělané hře
Sapere Aude, moji milovaní čtenáři! Nabrušme si společně svoje mozkové závity, protože tenhle rok bude jízda!
No to se těším!
A já taky. Fajn čtení. Pro mě rozumný a lidský. Mějte se dobře. J. Mana