Menu Zavřeno

Brouci v hlavě – 4. část

Brouci v hlavě je sbírka povídek, která boří prsty do té nejúžasnější ale také nejpodivnější substance ve známém vesmíru – lidského mozku.

20:52

Po několika minutách jsem málem nevybral zatáčku a až v tu chvíli jsem si uvědomil, že jedu klikatou lesní silnicí a mám plynový pedál až na podlaze. Uvolnil jsem nohu a zpomalil na normální rychlost.

Levá ruka mě příšerně pálila. Nakonec jsem musel znovu zastavit u krajnice, protože jsem se potřeboval v klidu podívat, co s ní mám. Než jsem si vyhrnul rukáv mikiny, pootevřel jsem a pak pořádně zabouchl přední dveře, zmáčkl tlačítko zámku a položil si pistoli na klín.

Teprve pak jsem se podíval na předloktí. V kůži jsem měl dva odporné, fialové otvory. Vypadaly jako po bodnutí obřím sršněm. Nebo kousnutí od hada. Na jednom místě blízko rány jsem měl malou bulku. Dotkl jsem se jí a ona se pohnula. Vyjekl jsem. Tvrdá bulka pod kůží se znova pohnula a pomalu ze začala sunout nahoru po ruce. Pálilo to jako čert.

Jen stěží jsem držel na uzdě paniku. Ta svině do mě něco nakladla! Zatnul jsem do toho místa nehty ale když jsem pod prsty ucítil pohyb nožiček, s odporem jsem ucukl. Zoufale jsem se rozhlížel po autě, co bych mohl použít.

Otevřel jsem přihrádku u spolujezdce a uviděl velký šroubovák. Natáhl jsem se pro něj a pak ho přiložil k bulce, která už teď byla kousek od loktu. Chvilku jsem zaváhal, ale když se znova pohnula, bodl jsem. Nepoužil jsem dost velkou sílu a tak jsem si na kůži jen udělal hluboký šrám. Přiložil jsem k bulce šroubovák znovu, zatlačil jsem na něj tak, aby zahnul kůži pod parazitem a pak jsem se všech sil bodl.

Šroubovák probodl kůži, projel pod tou zmítající se věcí a napnul kůži na druhé straně, takže moje předloktí vypadalo jako miniaturní stan.

Bolelo to, ale pohyb malých, ostrých nožiček parazita byl tak odporný, že všechno ostatní přebil. Trochu jsem šroubovák povytáhl zpět, pootočil ho a bodl s ním do parazita. Cítil jsem, jak se tvoreček pod kůží zběsile zmítal a pod napnutou kůží jsem zahlédl i obrys cvakajících kusadel. Zatlačil jsem ještě víc, až šroubovák projel celým jeho tělíčkem a vyjel z ruky ven, pokrytý mojí krví a nějakým zeleným slizem

„Mám tě, ty svině!“ zařval jsem nahlas. Odepnul jsem si pás, otevřel dveře a vypotácel se ven. Šroubovák mi směšně trčel z ruky, i s tou věcí uvnitř. Byla už asi mrtvá, ale musel jsem jí dostat ven.

Přešel jsem co nejrychleji za auto a otevřel kufr. Tam jsem měl malý kufřík s nářadím, kde jsem měl i vysouvací řezák na koberce. Po chvilce jsem ho našel a bez váhání si rozřízl předloktí. Pak jsem do díry zabořil prsty a pokusil se brouka vytáhnout než mi došlo, že ho šroubovák pořád drží napíchnutého. Vytrhl jsem ho z rány a pak konečně tu odpornou věc nahmatal a vyndal. Když mi na dlani začala pomalu hýbat ostrými nožičkami, s odporem jsem to odhodil pryč, co nejdál do tmy.

Sebral jsem z kufru lékárničku, zabouchl ho a rychle se odbelhal zpátky do auta, které jsem zevnitř ihned zamkl. Byl jsem podělaný strachem. Motor stále běžel a nechával jsem i rozsvícené dálkové reflektory. Čím víc světla, tím lépe.

Když jsem si kolem rány těsně nad loktem omotával obvaz, roztřásl jsem se zimnicí. Nemohl jsem dýchat. Trvalo několik minut, než záchvat paniky odezněl a já se vzpamatoval natolik, že jsem mohl dokončit ošetření rány.

Účinky předchozího návalu adrenalinu pomalu mizely a já si uvědomil, jak mě všechno bolí. Byl už dávno čas na novou dávku analgetik. Bez nich budu za pár hodin šílet bolestí. Chtěl jsem pro ně sáhnout do kapsy bundy, když jsem si uvědomil, kde i s léky zůstala.

Kurva!

Napadlo mě, že se na to místo zkusím vrátit a bundu sebrat, ale rychle jsem to zavrhl. Ta věc mohla být pořád naživu.

Než jsem se mohl rozhodnout, co dál, začal mi zvonit telefon. Trhnul jsem sebou leknutím. Sáhl jsem do kapsy džínsů a vyndal otlučený Sony Ericsson. Na svítícím displeji bylo VAŠEK KINCL. Brácha. Váhal jsem. Bylo to, jako by mi volal někdo z jiného světa. Zvonění neustávalo. Stiskl jsem zelené tlačítko.

„Adame?“ ozval se nervózní bráchův hlas. Chtěl jsem něco odpovědět, ale slova mi uvízla v krku.

„Adame, sakra, jsi tam? Jsi v pořádku? Adame?“ ptal se dál, hlas se mu chvěl nervozitou.

„Jo, jsem,“ zachraptěl jsem a pak jsem to raději zopakoval, protože napoprvé mi asi nebylo moc rozumět: „Jo, jsem tu, brácho. Jsem tu.“

„Do prdele, uf…to se mi ulevilo,“ řekl Vašek a slyšel jsem, jak si hlasitě oddechl.

„Kde jsi? Jsi v pořádku? Adame, byla tady kriminálka, ptali se na tebe…“

„Jo? A co říkali?“

„Brácho, chlape, co se sakra děje? Co se u tebe stalo?“

„Nejdřív mi řekni, co ti řekli policajti.“

„Nic moc. Říkali, že tě prej někdo doma napadl a že si ho asi v sebeobraně zabil. Ale že si pak utekl. Hledaj tě.“

„Aha…“ nenapadlo mě, co říct víc.

„Co se, sakra, stalo?“

„Našel si mě jeden feťák. Přesně jak jsem říkal, když ta kráva na Nově začala všude vytrubovat moje jméno. Myslím…asi to byl brácha toho kluka, co jsem ho před dvěma měsícema zastřelil. Nebo…“

„Nebo co?“

„Nevim, bylo to celý…divný. Dějou se fakt divný věci, Vašku. Fakt hodně, hodně divný věci.“

„Jaký divný věci?“

„Já…takhle po telefonu by to znělo úplně šíleně.“

„Tak mi to řekni sám. Kde jsi?“

Zaváhal jsem. Mám ho do toho zatahovat? Třeba mi prostě jen hrabe… ne, ty věci byly až moc reálné. Vlastně je to naopak – já mu o všem MUSÍM říct. Kdo ví, kde všude už ty věci jsou. Brácha se o tom musí dozvědět. Nebo…pokud jsem zešílel, pokud jsem v nějaké šílené halucinaci, třeba mi pomůže se z toho nějak dostat?

„Hele, Vašku, víš jak sme měli ten starej úkryt za sídlištěm?“

„Cože? Myslíš tu ruinu v…“

„Neříkej to nahlas!“

„Proč to…“

„ Pak ti to vysvětlím. Sejdeme se u našeho starýho úkrytu, jo? Tak za hodinu. Chci ti to všechno říct z očí do očí. Jinak by sis myslel, že sem úplnej magor.“

Na druhé straně telefonu bylo ticho. Po chvíli se Vašek konečně zase ozval.

„Co se to s tebou děje, Adame?“

„Za hodinu tam Vašku. Já tam budu a… budu doufat, že přijdeš taky. Zatim o tom nikomu neříkej, jo? Ani manželce.“

„Co…“

„Za hodinu tam,“ zopakoval jsem a ukončil hovor. Telefon začal za pár vteřin zvonit znovu. Vypnul jsem ho.

Zařadil jsem rychlost a rozjel se zpět do Prahy. A celou cestu jsem přemýšlel, proč mi brácha říkal Adame a ne Ádo jako vždycky. Bylo to jen z nervů? Nebo…ne, začínám být paranoidní. Je to špatné. Je to se mnou fakt špatné.

21:47

Nakonec jsem to za tu hodinu málem nezvládl, protože jsem musel třikrát zastavit. Dělalo se mi špatně. Ztráta krve, zranění, nervy, šok, ale hlavně rostoucí bolest v neexistující ledvině… divil jsem se, že ještě držím pohromadě.

Výcvik, Adame!

Nádech.

Výdech.

Když jsem vystupoval z auta u opuštěného, rozpadajícího se domu nedaleko zahrádkářské kolonie, Vašek už tam čekal. Seděl ve svém stříbrném Mercedesu, ruce křečovitě svírající volant.

Vystoupili jsme takřka současně a šli k sobě. On nahrbený, v elegantním dlouhém kabátu, s rukama vraženýma hluboko do kapes. Já jen v mikině špinavé od krve a jednou rukou nešikovně omotanou rudnoucím obvazem. Vašek se zastavil několik kroků ode mě.

„Co se ti stalo?“ řekl a mě okamžitě začalo pískat v uších. Cukl jsem sebou. Vašek udělal krok dopředu a vyrazil ze sebe: „Nemám zavolat sanitku?“ Jeho hlas zněl divně. Nedokázal jsem přesně říct proč, ale něco na jeho mluvení nesedělo. Udělal ke mně další krok, vyndal ruku z kapsy a natáhl ji ke mně. Vypadalo to, jako by mě chtěl podepřít. Udělal jsem instinktivně krok zpátky.

„Co je to s tebou, Adame?“ Sakra, to zasraný pískání! Stupňovalo se. Měl jsem pocit, že mi z něj praskne hlava.

„Nechoď ke mně, Vašku. Zatim zůstaň tam, kde si,“ zasýpal jsem. Pískání bylo tak silné, že se mi začaly dělat mžitky před očima. Vašek stál na místě a díval se na mě. Jeho výraz se úplně změnil. Vypadal…zaujatě? Znepokojeně?

Měl pořád nataženou ruku. Z rukávu mu vylezlo asi deset malých švábů a odporně rychle se mu hemžili po dlani. Teprve teď jsem si všiml, že má na spánku velkou bouli, která se hýbala.

„Ne…“ řekl jsem. Vlastně jsem to trochu zakňoural. „Ne ne ne ne ne…“ Opakoval jsem pořád dokola. Nemohl jsem tomu uvěřit. Vašek naklonil hlavu na stranu.

„Zajímavý. Ty to vidíš, že jo?“ řekl a dotkl se spánku. „Vidíš nás.“ Když mluvil, neotvírala se mu pusa. Pískání mě ohlušovalo. Vycházelo z těch brouků, tím už jsem si byl jistý. Snažili se mi dostat do hlavy. Měl jsem pocit, že zešílím. Couval jsem a musel jsem si zakrýt oči abych neviděl, jak se Vaškovi kroutí něco odporného pod kůží.

„Áááá…Ádo, zabij mě, prosím, zabij mě!“ zařval najednou Vašek. Byl v mírném předklonu a držel se za hlavu. Do hajzlu. Do háje. Svině! Ty zasraný svině!

Sáhl jsem pod mikinu a nahmatal pistoli. Nebyl jsem si jistý, co mám udělat, ale tohle muselo skončit. Musel jsem to skončit…

<— 3. část

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..