Koronovirová krize vytváří obrovský tlak na většinu z nás. Na některé větší, na některé menší, na některé bohužel katastrofální. Ale nějak se dotýká nás všech.
Jde o situaci naprosto unikátní a nejasnou a tak není vůbec jisté, jak přesně problém řešit. Existuje řada přístupů k věci, řada názorů a spousta možností. Ani největší odborníci se nedokáží shodnout na tom, co se vlastně děje a co je nejlepší cestou ven. Rozhodně tu nejde o to, že by to bylo pár podivínů proti všem. Dokonce to není ani problém odborníků proti neodborníkům – na jedné straně totiž např. máme desetitísíce lékařů, kteří by věc řešili jedním způsobem (zmírnění opatření) a na druhé máme spoustu teoretických vědců, kteří věc vidí jinak a podporují aktuální tvrdá opatření.
Ale všichni hledáme cestu ven z krize, nebo ne? A máme dvě možnosti, jak k tomu přistupovat.
První možnost je, že na lidi s jiným pohledem na věc budeme zuřivě útočit – budeme jim automaticky přisuzovat ty absolutně nejodpornější motivy, citově je vydírat, označovat je za idioty / konspirační teoretiky / tupé korporátní ovce atd. Tím zvýšíme stres a vztek nejen jejich, ale i svůj vlastní, protože takhle to prostě funguje. Přísloví “jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá” je v případě vyeskalované debaty obzvlášť pravdivé. Ve výsledku tím změníme jedinou věc – problém nezmizí, jen se všichni budou cítit ještě hůř.
Druhá možnost je, že se můžeme snažit i přes odlišný pohled na věc spolu normálně bavit a najít co nejlepší řešení pro všechny. Ve vyhrocené atkosféře je to někdy těžké, ale kdo by měl mít lepší kontrolu nad mým chováním než já sama? 🙂 Zbytečně neútočit; nezakazovat co se smí říkat; nepodsouvat druhým něco, co nikdy neřekli ani nenaznačili, že chtějí. Ve výsledku tím krizi také neodstraníme, ale alespoň mezi námi budou lépe plynout informace, budeme v mnohem menším stresu a hlavně – neuděláme si úplně zbytečně nepřátele z lidí, kteří většinou chtějí to samé co my. Tedy najít co nejlepší řešení problému pro všechny, na kom jim záleží, a nějak tu krizi zvládnout.
Ať chceme nebo ne, tenhle nový druh viru tu s námi bude navždy. Stejně jako spousta dalších virů, které se pravidelně objevovaly a objevovat budou. Ale tvrdá opatření nezůstanou – žádná země ani žádní lidé to prostě nemohou vydržet věčně. Už teď melou miliony lidí z posledního. Tohle je provizorní stav. A až se situace za několik měsíců zklidní, my si trochu vydechneme a v klidu se rozhlédneme kolem sebe, opravdu chceme být ve světě, kde je společnost ještě víc rozdělená než když dřív?
Pokud chcete, přečtěte si můj pokus shrnout pohled na věc obou hlavních “táborů” v jiném článku. Ale podrobnosti okolo aktuální krize (nebojte se, přijde spousta dalších 🙂 ) nejsou pro tohle sdělení tím zásadním. Hlavní je pokusit se na chvilku zastavit, v klidu se nadechnout a vydechnout a podívat se na věc trochu s odstupem…
Je potřeba si to pořád připomínat – (skoro) nikdo nechce, aby ostatní trpěli. Jen se liší pohled na to, co je nejlepší řešení. Nic víc, nic míň.
Děkuju, že jste dočetli až sem a přeju vám příjemný den 🙂