Menu Zavřeno

Píšu hodně, ale…

Blog post

Mám ohledně pravidelného psaní zvláštní problém…

Píšu prakticky každý den – články, povídky, dva rozepsané romány, několik scénářů…je toho hodně. Samotný tvůrčí proces mě ale baví, v tom to není ten zádrhel. Ani v tom, že bych se ztrácela v tolika rozpracovaných věcech. Ten drobounký problémek je něco jiného.

Tím zádrhelem je, že většina napsaného textu se nikdy nedostane ven z mé hlavy.

Potíž totiž je, že nejproduktivnější jsem za chůze nebo za běhu. Pokud se pěšmo pohybuji po městě, v lese, mezi poli nebo skrz koňské koblížky u naší vesnice, dávám skoro vždycky dohromady nějaký text. Ten plynulý pohyb zadních končetin a přepnutí mozku do módu “dávám nohu před nohu a dělám zvuky jak lokomotiva” vytváří ideální podmínky pro moji kreativní část mozku.

Musím zdůraznit, že v té hlavě opravdu píšu, se vším všudy. Rozhodně to není jen takové to přemýšlení si pro sebe o nesmrtelnosti octomilky. Opravdu píšu text – sestavuju věty, poctivě za nimi dělám tečky, odděluji odstavce, vracím se zpět a mažu špatně zformulované věty atd. Dělám nadpisy kapitol a pokud zrovna píšu scénář, dávám tam i takové to “INT. HOSPODA U VYSTŘELENÝHO OKA. VEČER”. V hlavě mi probíhá takřka stejný proces, jako když sedím u klávesnice. Jen za chůze moje prsty nelaskají klávesnici, ale vzduch.

Ten problém je, že když po jedné až dvou hodinách “psaní v hlavě” dorazím k počítači a měla bych text přetavit do fyzické podoby, jsem obvykle už tak vypsaná, že na to nemám sebemenší chuť. Pro můj mozek to je stejné, jako kdyby už všechno jednou napsal, ale náhle vypadl proud, dokument zmizel a já ho chudáka nutila všechno datlovat znovu. A protože je můj mozek tak trochu prevít, obvykle jen zaječí něco jako: “Si snad děláš kozy, ne? Znova to psát nebudu! A stejně mám hlad. V ledničce za mrkví máš ještě schovaný kousek té čokolády, tak ho naval. Nebo sis fakt myslela, že na tu čokošku zapomenu??”

Navíc si občas ještě musím jít očistit ty koňské koblížky z bot. Protože psaní za chůze si vybírá svoji daň – vyhýbání se dárečkům od koňů a psů nebo nastraženým obrubníkům je pro můj mozek v kreativní extázi nepodstatným detailem, stejně jako následně naražená kolena nebo znečištěné podrážky.

Hani mi radila, že když mám tenhle problém, ať to prostě namlouvám do mobilu nebo diktafonu. Jenže když si představím, jak se po městě pohybuje takové rozcuchané UFO jako já a u toho pronáší věty ala “Dej mi ten nůž! Dej ho sem, ty čubko, nebo budeš litovat dne, kdy ses…ne, tohle je blbost, takhle by to neřekl…takže…” nebo “Podivný trpaslík se dál usmíval a beze slova si roztočené sekery přehazoval mezi všema čtyřma rukama…”, tak bych asi brzy skončila v areálu Bohnic…

Hm, ale co s tím? Zapřemýšlím o tom. Ale teď mě omluvte, musím si jít promasírovat stehenní svaly – chystám se totiž dopsat jeden dialog.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..