Spánek a podivná intuice snů

Spánek je nesmírně zvláštní proces. Ani dnes si nejsme stoprocentně jistí, co to přesně je a proč musíme pravidelně spát. Podle všeho je to ale kombinace více věcí.

Spánek je součástí našich biorytmů, přesněji našich pravidelných denních cirkadiánních rytmů. Všechen život, ale i celý vesmír, je totiž pravidelným vlněním, které je pro nás spojno především s rotací Země kolem své osy a kolem Slunce.Vše se hýbe, vše je opakující se sinusoidou. Dá se říct, že veškerý svět je různorodá hudba vesmíru a náš pravidelný spánek je tou klidnější částí skladby.

Spánek ovlivňuje náš metabolismu a pomáhá nám lépe vyčistit organismus od řady odpadních látek, a to především z mozku. I proto má chronický nedostatek spánku tak brutální dopad na kvalitu myšlení a má na svědomí všemožné degenerativní neurologické procesy.

Spánek také podle všeho pomáhá šetřit energii a má celou řadu dalších funkcí.

Během spánku se ale děje ještě jedna fascinující věc – snění. Pokud máte pejsky, tak moc dobře víte, že nějaké sny o prohánění zajíců se zdají i jim, ale spánek je zásadní především pro člověka s tím jeho gargantuánsky obrovským mozkem a s prapodivným lidským vědomím.

Každou noc sníme přibližně pětkrát, v takzvané REM fázi, tedy „Rapid Eye Movement“ – podle rychlých pohybů očí. Když se večer podíváte třeba na svého spícího partnera, tak čas, kdy zrovna sní, poznáte podle trochu znepokojivého „koulení očima“ pod zavřenými víčky, jak se dotyčný zrovna někde „rozhlíží“, zatímco mu mozek něco zvláštního promítá.

Snění je zásadní hlavně pro tvorbu vzpomínek. Ve snech se většinou kombinují zážitky z posledních několika dní s fragmenty vzpomínek z minulosti, všechno se to zamíchá v podivném guláši, dá se tomu jakýs takýs smysl a mozek si to uloží do své fenomenální 3D struktury. Jde o jakousi „komprimaci zážitků“ z nedávné minulosti, aby v mozku tak nějak pěkně seděly mezi ostatními vzpomínkami a nezabíraly moc místa.

Snění ale plní i další úlohy, o nichž už se nemluví tak běžně. Často v nich totiž řešíme problémy, které nás trápí v bdělém stavu. A protože ve spánku mozek funguje o dost jinak než při plném vědomí a do jeho činnosti nezasahuje to otravné myšlení (které je někdy nesnesitelně sešněrované), tak často dokáže přicházet s věcmi, které by nás jinak prostě nenapadly. Naše mysl se otevírá vlivům a myšlenkám, které jsou jinak nemilosrdně otesávány rozumem a vědomí pak občas získává skoro až ezoterické nebo nadpřirozené schopnosti. Není náhodou, že existuje řada věštců, kteří dokáží relativně přesně předpovídat budoucnost právě během spánku (ať už běžného nebo hypnotického). Ať už věříte na to, že se připojují na nějakou božskou sílu nebo se prostě jen pustí jiné podprogramy v mozkové superpočítači, mozek dokáže během snů velmi zvláštní věci.

Několik příkladů síly snů

Co naše mysl dokáže ve spánku dokazuje třeba to, kolik věcí lidé vymysleli právě díky snům.

Třeba jeden z nejzásadnějších objevů moderní chemie, Mendělejevovu soustavu prvků, prý máme právě díky snu. Geniální ruský vědec Mendělejev (mimo jiné chemik, fyzik, geolog, metrolog, meteorolog, ekonom a technolog chemických, těžebních a zemědělských procesů) pracoval na učebnici chemie a chtěl pro ni udělat lepší systém pro řazení prvků. Trápil se tím, trápil…až se šel vyspat a ve snu se mu najednou prvky hezky seřadily do mřížky a najednou vše dávalo smysl.

Bylo to skoro jako malý zázr…moment, teď si uvědomuji, že dnes už se vlastně nesmí říkat „Mendělejova soustava prvků“, ale politicky korektně to musí být neutrální Periodická soustava prvků, že? Protože zaostalí RuSSáci by nikdy nic nemohli vymyslet a všechno dobré, co kdy přinesli, musíme povinně ignorovat nebo pokroutit. Když už tam tedy nějaký stát naznačíme, tak to může být jedině Ukrajinská soustava prvků, která bude optimalizována na pět základních prvků – Propagandium, Kokainum, Zelenskium, Zpronevěrium a Nacismium. Ale zpět k příkladům toho, kdy sny mohly za objev něčeho zásadního (tu divnou narážku na Rusko vysvětlím později, nebojte 🙂 ).

Tak například vynálezce šicího stroje vyřešil technologický problém jehly díky snu o kanibalech, kteří ho bodali oštěpy s dírkou v hrotu za trest za to, že se zasekl ve vývoji.

Paul McCartney zas ve snu složil slavnou a velmi unikátní píseň Yesterday – po probuzení pak neustále „otravoval“ všechny kolem sebe tím, že jim píseň hrál a ptal se jich, jestli ji odněkud neznají. Nemohl totiž uvěřit, že ji složil jen tak, během snu.

Albert Einstein prý poprvé začal přemýšlet o teorii relativity díky snu o kravách. Farmář na druhém konci pastviny zapnul elektrický plot a Einstein viděl, jak od něj odskočily všechny krávy najednou. Farmář mu ale řekl, že kravičky odskakovaly postupně. Einsteina napadlo, že to viděli jinak kvůli rychlosti světla.

Pochopit strukturu benzenu (dnes jeden ze základních stavebních kamenů průmyslu) pomohl Fridrichovi Kekulé také sen. Zdálo se mu o tom, jak ho obklopila spousta hadů, kteří se zakusovali do svých ocasů a vytvářeli klasickou hexagonální strukturu, kterou tak dobře známe z hodin chemie. Něco podobného se stalo i Jamesi Watsonovi, který díky snu o hadech a schodišti rozlousknul problém DNA.

Sny také pomohly najít lék na nemoc ALD, na cukrovku a stojí za nespočtem knih, filmů i hudby. A je toho mnohem více, to zmíněné je jen špičička ledovce, která se stala součástí anekdotických historek.

Sen o budoucnosti?

Já sama mám už od dětství mimořádně živé a komplikované sny. Někdy mi dokonce také pomáhají řešit pracovní problémy, když ve snu rozlousknu něco, co mi během dne nešlo vyřešit. I když složité problémy ještě častěji vyřeším v takovém tom zvláštním okamžiku těsně mezi spánkem a bděním (což je pěkně otravné, protože pak musím vstát a jít to zapsat). Někdy také prožívám takzvané lucidní snění, kdy si ve snu uvědomíte, že sníte a získáte schopnost sen do určité míry korigovat – jen to nesmíte přehnat, protože když začnete zapojovat „bdělý rozum“ příliš, tak z mozku vykopnete theta vlnění, na hřiště místo něj nakluše beta vlnění a vy se probudíte.

Zvláštní je, že mám sny různých kategorií a vždy jasně vnímám, kam který sen patří. Mám hodně snů, kdy létám či skáču nad krajinou, kterou zvědavě zkoumám a zároveň se hrozně raduju z pro mě „přirozeného“ pohybu. Pak mám něco jako noční můry, které mi pomáhají vyřešit různé starosti a bojovat proti vnitřním strachům – zajímavé je, že od jednoho zážitku už se při těchto můrách skoro nikdy nebojím, spíš jsem při nich něco jako zvědavý pozorovatel. No a pak je tu ta zvláštní a spíše výjimečná kategorie snění, kterou neumím přesně zařadit, ale jsou to sny divné a mám při nich pocit spíš „přijímače“ než autorky. Tím neříkám, že je tu nutně i nějaký vnější „vysílač“, ale tyhle sny prostě fungují nějak jinak, netěží z mých zážitků a je to spíše jako kdybych sledovala jakési zprávy nebo film. Zřejmě do nich zasahuje nějaká jiná část mého mozku než obvykle a tak mě to mate. Ale rozhodně si při nich neodpočinu. Jeden takový se mi zdál včera a tím se opět vracím k tomu „vtípku“ s Ruskem.

Sen se odehrával v Praze. Na křižovatce před Národním divadlem byl velký kráter, zřejmě po zásahu rakety. Na dně kráteru ležela těla několika Pražanů. Obzvlášť silný byl pohled na starou paní, která byla napůl zasypaná, vidět jí byly jen ruce, špičky nohou a bledý obličej. Její prázdné, mrtvé oči, byly upřené k jarní obloze.

Kolem chodili lidé, celí zmatení a dezorientovaní. Škobrtali, potáceli se a v tvářích se jim zračil naprostý šok. Nebyl to ale tak šok z toho, že před národní symbol dopadla raketa, ale z toho, že jim začalo docházet, že všechno má své následky. Docházelo jim, že když různými způsoby pomáhali podporovat válku a zabíjení, tak teď se to vzdálené zabíjení jiných najednou dostalo až k nim. Že nejsou od války tak izolovaní, jak si mysleli a že při válce opravdu umírají lidé, není to jen show v televizi. Také spoustě z nich docházelo, že udělali obrovskou chybu a teď záleží jen na tom, jak se k nim zachovají ti, k jejichž vraždění oni sami dříve tak nadšeně vyzývali.

Obraz se přesunul jinam, k obchodnímu centru na Andělu. I tam vypadali lidé jako opaření a někteří se během chůze pokoutně a se strachem rozhlíželi kolem sebe. Kolem nich chodilo hodně vojáků – ruských. Nebyli nepřátelští, prostě tam chodili, postávali, kouřili a někteří se i usmívali. Část z nich vypadala, že už toho má za sebou hodně – provizorně zalátané a týdny nevyprané uniformy, ztrhané tváře. Většina z nich tam přišla hlavně kvůli nákupnímu centru, protože byli unavení dlouhou cestou i bojem a chtěli si nakoupit drobnosti a trochu zapomenout na měsíce válečného tažení, které měli za sebou.

Na několika místech v hale obchodního centra byly malé skupinky Čechů, kteří se tiše a nervózně bavili. Všem už došlo, že se všechno změnilo. Velké části z nich se ulevilo. Brali to tak, že byli osvobozeni. Ruských vojáků se nebáli, ale většina z nich si přesto raději udržovala opatrný odstup. Další část Pražanů se ale třásla strachy – báli se, že ruští vojáci přijdou na to, jak právě oni nadšeně podporovali válku a zabíjení. Někteří se domlouvali, jestli by měli riskovat a zkusit uprchnout někam za hranice nebo jestli raději někam zalezou a budou doufat, že se na jejich předchozí chování zapomene.

Všude panovala prazvláštní nálada, směs šoku, strachu ale i úlevy, „že už to konečně prasklo“.

A to je celé.

Neříkám, že je to nějaký věštecký sen, to vůbec ne. Ale rozhodně je něco takového možnou variantou budoucnosti. A to pravděpodobnější, než si je spousta lidí ochotna připustit. Nemůžete donekonečna šťouchat klackem do vosího hnízda a myslet si, že se nic nestane. To samé platí pro případ, že pícháte do oka původně klidného medvěda. Dříve nebo později se šelma rozzuří a vy, malý človíček, pak jen můžete přemýšlet, proč a kvůli komu jste ji vlastně provokovali. A nezbyde vám nic jiného než doufat, že vás to nasrané zvíře nepromění v krvavou kaši.

Zajímavé je, že krátce po probuzení jsem si přečetla zprávu, že hlavouni z USA jsou prý „ochotni obětovat ve válce proti Rusku tři východní země“. Tak to je od amerických miliardářů opravdu hezké, že jsou ochotni za své zájmy obětovat jiné. Ty země, které mají být předhozeny záměrně rozzuřenému medvědovi, mají samozřejmě být Polsko, Česko a Slovensko. Je to opět „o nás bez nás“.

Necháme to tak? Budeme dál nečinně sedět, zatímco nás naprosto zrůdná loutková vláda žene nejen do chudoby a hladu, ale i do války? Jsme opravdu už tak letargičtí, že se necháme zatáhnout do naprosto nesmyslné a zbytečné války ještě hlouběji? Jsme ještě vůbec lidé, nebo jsme jen ti tupí, hacknutí bioroboti Noaha Harariho?