Píšu, ale…

Minule jsem psala o tom, jak píšu a přitom nepíšu. V dostatečně rychlé produkci textu mě ale omezuje ještě jedna nepříjemnost – moje neuvěřitelná nevzdělanost.

Nedokážu odhadnout, jak hodně je to běžné, ale čím jsem starší a čím víc jsem toho načetla, nastudovala, nakoukala a zažila, tím pitomější a nevzdělanější si připadám. Možná je to Dunning-Krugerův efekt, možná jsem opravdu zoufale nevzdělaná ale výsledek je stejný – jsem v konstantní panice, že něco nevím nebo něčemu nerozumím. Tím, že se něco naučím pak obvykle jen rozevřu svoje pochopení toho, co všechno ještě nechápu a jak naivní jsem na začátku byla.

Když jsem jako náctiletá psala povídky o lidech mizících prokletém parku nebo o starci umírajícím v maringotce se svým psem, psalo se mi překvapivě lehce. Sice jsem často musela psát rukou nebo na psacím stroji (notebook pro mě tehdy byl na hranici sci-fi), ale nijak mě nebrzdila neznalost světa. Z dnešního pohledu jsem sice nerozuměla vůbec ničemu, ale to mě paradoxně osvobozovalo. Nevěděla jsem nic o tom, jak reálně funguje policie nebo jak probíhá závěrečná fáze Alzheimerovy choroby nebo kolik nábojů je v pistoli CZ 75 . Nevěděla jsem skoro nic o událostech druhé světové války nebo o Aristotelovi, neměla jsem tušení o existenci podivných chorob mravenců v Jižní Americe ani o tom, kolik centimetrů kterého materiálu odizoluje smrtící gamazáření.

Nevěděla jsem prakticky nic o ničem a součástí takové neznalosti je i to, že nevíte, že nic nevíte. A panečku, to se to krásně psalo! Člověk si nemusel s ničím lámat hlavu a prostě sypal děj na papír.

Teď, o čtvrt století později, když píšu třeba o tom, jak přijíždí policie a zatýká hlavního hrdinu, okamžitě se mi v hlavě nastartuje proces „sakra musí mu při zatýkání něco odříkat? Mám pocit, že mu musí říct důvod zatčení, ale musí to udělat, i když se nezeptá? A kde je nejbližší stanice, na kterou by ho vezli z Jižního města?“…a kvalitní tvůrčí flow je najednou pryč. Občas je dokonce i úplně v prdeli, protože musím odskočit od psaní a začít to studovat a šťourat se v tom.

Někdy mi stačí najít několik článků na internetu, někdy na to potřebuju přečíst celou knihu. Někdy i víc knih. Což mě, jak jistě chápete, malilinko zdržuje.

Spisovatelé mají několik rad, které jim mají pomoct podobné problémy překonávat. Jedno z nich je: „Pište jen o tom, co dobře znáte“. Další je: „Prostě pište jak vám to přijde na jazyk, faktografické úpravy budete dělat později“. Vím to, ale někdy to prostě nejde. Protože třeba to, kam a kudy zatčeného hrdinu policie poveze, může mít zásadní vliv na to, kde a jak na policii zaútočí hrdinova nemesis.

Mohla bych nad tím mávnou rukou a dělat to jako většina jiných tvůrců – prostě použít nějaká klišé a s realitou si nelámat hlavu. Doktor v nemocnici zařve „Sestro, píchněte mu do zadku dva miligramy epinefrinu!“ jako v adrenalinových (hehe) filmových scénách z nemocnic a doufat, že to bude znít dostatečně odborně a nikdo to nebude moc řešit. Jenže to já nechci. I když to tak dělá většina, nemusím to dělat také.

Ano, pro dobrou knihu nebo film je nejdůležitější smysluplný, atraktivní děj a zajímavé postavy, ale já to chci mít zasazené i do co nejvíce realistického světa. Nemůžu si pomoct. I takhle nasekám do textu hromady nesmyslů, které mě pak v budoucnu budou iritovat.

No a tím se dostáváme např.k povídkovému románu Brouci v hlavě. Jednou z nosných myšlenek knihy je to, že každá povídka představí nějakou zajímavou (a většinou děsivou) podivnost, která se může přihodit našemu mozku. Může to být pocit úplného odcizení vlastní končetiny, ztráta schopnosti se vyjadřovat, vymizení schopnosti vnímat levou polovinu světa, neschopnost rozpoznat manželku od klobouku, podivné pocity přicházející z už neexistující končetiny, vnímání barev chutí, neschopnost cokoli si zapamatovat déle než několik minut atd. To vše existuje a já se snažím takové podivnosti představit v povídkách tak, aby byly organickou součástí děje a čtenář se něco dozvěděl aniž by měl pocit, že při čtení hororu vlastně i tam trochu studuje. A jak to tak bývá, úvodní nápad se ukázal jako mnohem komplikovanější, než jsem si původně myslela.

Na začátku jsem si myslela, že rozumnou průpravu už přece mám. budu psát o něčem, čemu jakž takž rozumím – medicínské obory jsem studovala skoro deset let (i když jsem nakonec šla pracovat do herního průmyslu), studování mozku a neurovědy mě nikdy nepřestalo zajímat a tak jsem si říkala, že nebude složité takové povídky vystřihnout. Námětů mám spousty, stačí jen vymyslet jak to zapojit do zajímavého děje. Jenže…

Jenže při psaní zjišťuji, že jsem byla jako vždy naivní trubka a jako vždy nevím nic o ničem. Třeba povídka, kde hrdina musí varovat okolí před obřím nebezpečím, ale jako naschvál ztratí schopnost se normálně vyjadřovat – trpí tzv. Wernickeovo afázií, při které místo normálních vět produkujete „legrační“ zkomolené a nesmyslné věty ala „Já tó tekutilo pá teleť„. Je to jednoduché, tohle už jsem přece studovala x-krát a viděla jsem záznamy pacientů, kteří ten problém měli. Vím co a jak se v mozku musí porušit, že to může být spojené s traumatem hlavy (autonehoda)…ale při promýšlení detailů zase narážím na problémy, které jsem si na začátku neuvědomovala – je stejně narušená i schopnost psát? Za kolik hodin po poranění hlavy se afázie běžně objevuje? Nebo přichází až po několika dnech? Nebo naopak minutách? Ach bože, co jsem si to na sebe zase ušila!

Právě tohle je rozdíl znalostí získaných jen ze škol a hobby a znalostí ze skutečné odborné praxe. Je to jako plamínek sirky ve srovnání s plamenem německého plamenometu Flammenwerfer 35…

Takže se omlouvám za své hlemýždí tempo. Ano, sama si házím klacky pod nohy, sama si vše komplikuji přístupem, který stejně nikdo nedocení, ale nejde to jinak. Musím číst a číst a číst, aby vše aspoň jakž takž dávalo smysl (stejně tam najisto nasekám hromadu blbostí). Ale chci, aby to bylo co nejlepší. Knih jako 50 Odstínů Hnědi máme statisíce (některé z nich pak marketingový tým ve vydavatelství vylosuje a udělá z nich bestsellery, bez ohledu na kvalitu – tak už holt funguje moderní svět). Můj cíl není další Stmívání ale něco jiného – poctivá literatura. Ideálně i co nejčtivější a nejčtenější, ale ne za cenu plytkosti a splachovatelnosti…