Menu Zavřeno

Pavouček – 7. část

Brouci v hlavě je sbírka povídek, která boří prsty do té nejúžasnější ale také nejpodivnější substance ve známém vesmíru – lidského mozku.

Adam

Adam se díval, jak Zetor odchází po travou zarůstající cestě. Nebyl si úplně jistý, jestli mu může věřit, ale ten hromotluk nevypadal dost chytrý na to, aby na něj nachystal nějakou léčku. Přesto se ale rozhlédl kolem sebe a ze země sebral velký, zašpičatělý kámen. Pro jistotu. Nechtěl jako trouba nakráčet do nějaké pasti nepřipravený.

Zahrádku s modrou brankou a podezděným domkem po chvíli našel. Prolezl dírou v plotu schovanou v keři a prošel zarostlou zahrádkou za dům. Tam opravdu našel malé, oprýskané modré dveře do sklepa. Petlice byla zavřená a byl v ní visací zámek. Nebyl zacvaknutý, ale tomu, kdo byl zavřený uvnitř, to mohlo být jedno – zevnitř dveře otevřít nešly.

Kreténi, pomyslel si Adam vztekle. Šel kde dveřím a chtěl je otevřít, ale zastavil ho pohyb, který zachytil koutkem oka u hrany domu. Podíval se tam. Uviděl několik malých děr v zemi, které původně považoval za díry od myší nebo hrabošů.

Jenže před nejbližší dírou stál pavouk. Největší pavouk, jakého kdy Adam v přírodě viděl. Měl nejméně deset centimetrů. Na zadečku měl navíc ještě nalepený velký bílý kokon, což ho dál zvětšovalo. Adam se nejprve lekl, že je to snad uprchlý sklípkan. Ale když pavouka chvilku pozoroval, uvědomil si, že zas tak velký není. Slíďák tatarský? Ano, to by mohl být on. Nebo tedy spíš ona, podle toho kokonu na zadečku. Netušil, že se tenhle pavouk vyskytuje i kolem Plzně.

Náhle si uvědomil, co to znamená – největší český pavouk u sklepa, ve kterém je možná zavřený kluk s arachnofóbií. Sakra, sakra, sakra! Přiskočil ke dveřím a vytrhl visací zámek. Otevřel petlici a zabral za dveře.

To, co uviděl hned za dveřmi, ho strašilo ve snech ještě několik let poté. Vyjekl hrůzou.

Na schodech za dveřmi leželo zkroucené, mrtvé tělo Kuby Vyskočila. Adamovi chvíli trvalo, než ho vůbec poznal. Chlapec byl totiž pokrytý vrstvou špíny a krve. Střapaté vlasy už neměl blonďaté, ale slepené tmavě červenou sraženinou. Z levého předloktí mu visely dlouhé cáry kůže, kterou Adam poprvé viděl z té strany, ze které by kůže nikdy neměla být vidět. Pod zmrzačenou rukou byla louže sražené krve. Nejhorší byl ale pohled na Kubův obličej. Od čela až po bradu měl rozšklebenou ránu, skrz kterou na čele prosvítala lebka. Levé oko nebylo pod chuchvalcem zaschlé krve ani vidět. Možná tam ani nebylo.

Adam vytřeštěně zíral na zohavené tělo kamaráda. Chvíli se v šoku nemohl pohnout, pak udělal několik kroků zpět, jak se jeho tělo samovolně snažilo od té hrůzy utéct. Otočil se k té hrůzné scéně zády, ztěžka se opřel o kolena a snažil se popadnout dech.

„Po…moc…,“ uslyšel za sebou chraptivé zašeptání. Adam leknutím málem upadl.

„Ty jsi…ty jsi naživu!“ vyhrknul. Myslel si, že je Kuba mrtvý, ale ten se začal hýbat a snažil se vydrápat ven ze sklepa. Adam k němu přiběhl, vytáhl ho ven a položil na trávu. Ruce se mu příšerně třásly, ale po chvilce jako kdyby mu něco přecvaknulo v hlavě. Zalil ho podivný, odtažitý klid. Jako kdyby se proměnil ve stroj bez emocí. Rychle si sundal tričko a roztrhl ho na několik kusů. Těmi se pak snažil alespoň částečně obvázat hrozivé rány na ruce a obličeji. Kuba opět ztratil vědomí, ale Adam pokračoval v ošetřování. Položil ho do stabilizované polohy, znovu zkontroloval provizorní obvazy a pak se rozběhl hledat telefonní budku a zavolat záchranku.

Samice slíďáka tatarského mezitím napůl zalezla do díry, která tak hodně připomínala díru myší. Ven vykukoval jen válcovitý kokon na jejím zadečku, který vystavovala slunečním paprskům. Nahřívala ho a trpělivě čekala, až se vylíhnou stovky pavoučích mláďat a vyrojí se ven…

6. část <—

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..