Jakub
Jakub zmateně otevřel oči. Kolem byla úplná temnota a ticho.
Nejdřív vůbec nechápal, kde je. Kdyby ho něco tvrdého netlačilo do zad, měl by pocit, že se vznáší v černé nicotě. Má vůbec otevřené oči? Ze všech sil vytřeštil oči, ale pořád nic neviděl. Vnitřnosti se mu stáhly hrůzou, že oslepl. Ale pak se mu začaly vracet vzpomínky.
S bušícím srdcem se posadil a hmatal kolem sebe po prašné zemi. Jsem ve sklepě. Neoslepl jsem, jsem jen ve sklepě…
Jeho oči se po chvilce začaly přizpůsobovat tmě, maličké množství světla se totiž šířilo od zvláštní svítící čáry asi dva metry vysoko a pět metrů daleko. Došlo mu, že to musí být škvíra od dveří ven, protože pod ní po chvilce rozeznal nejasný obrys dřevěných schodů.
Něco ho pálilo na temeni. Sáhl si tam a sykl bolestí. Vlasy měl slepené krví, která asi pořád trochu tekla. Prsty měl po dotyku mazlavě vlhké.
Jak dlouho tu asi ležel? A na čem to ležel? Záda ho bolela nejen z pádu ze schodů, ale i z toho, jak ho něco tlačilo do žeber a páteře. Prsty pod sebou nahmatal podlouhlé oblé tvary…lešenářské trubky? Šátral kolem sebe dál, po různém harampádí, které tu svému osudu zanechal původní majitel domku. Pak rukou přejel přes něco, co nemohlo být nic jiného než pavučina. Silná, velké pavučina plná vysátých hmyzích mrtvol.
Ztuhl. Chvíli se leknutím nedokázal ani pohnout, srdce se mu rozbušilo tak, že měl pocit, že mu exploduje. Hlavou mu znova projela vzpomínka na to, jak ho minulé léto na Moravě kousl ten pavouk. Blbnul tehdy v trávě a dělal kotrmelce. Šaškoval a snažil se rozbít napětí, které cítil mezi rodiči. Dělal, jako že je cirkusový artista a po každém kotrmelci hlasitě vykřikl „Oléé!“. Jeho ségra Alice se smála, ale rodiče ne. Cestou na dovolenou už se stihli několikrát pohádat o nějaké pitomosti, co máma zapomněla zabalit.
Při jednom kotrmelci ucítil, jak jeho ruka projela pavučinou schovanou v trávě. A pak přišla ta palčivá bolest. Včela už ho bodla a vosa dokonce několikrát, ale tohle bylo horší. Jako kdyby ho bodlo pět včel dohromady. Zaječel a podíval se na svojí ruku. Mezi prsty měl asi dvoucentimetrového pavouka. Jakub znovu zaječel a zatřepal rukou, aby se ho zbavil.
Následujících dvacet čtyři hodin bylo nejhorších v jeho životě. Tedy až doteď. Bolest z pavoučího kousance se šířila a po chvíli měl pocit, že mu ochrnula celá ruka. Rodiče se začali strašně hádat. Máma ho chtěla odvézt do nemocnice, táta říkal, že v Čechách žádní jedovatí pavouci nejsou a že bude stačit, když pojedou k nejbližšímu obchodu, koupí zmrzlou zeleninu a jen to zchladí. Že Kuba není žádná bábovka.
Kuba nechtěl být bábovka, nechtěl tátu zklamat. Ale po pár desítkách minut v autě už brečel tak, že měl problémy se mezi vzlyky nadechnout. Nebylo to jen kvůli bolesti, bylo to i kvůli tomu, jak na sebe rodiče křičeli. V jednu chvíli dokonce máma chtěla odbočit k poliklinice ale táta nechtěl a tak mu trhla volantem. Málem se vybourali. To už brečela i Alice. Jakub si byl jistý, že tohle byla ta chvíle, kdy se rodiče rozhodli, že už spolu nemůžou být. Kvůli němu. Kvůli tomu debilnímu kousnutí.
Dva dny pak strávil v horečkách. Od té doby měl noční můry o pavoucích. Skoro každý den. Nejhorší byl ten, kdy jeli autem a rodiče byli podivně potichu. Táta ani nedržel volant, jen ztuhle seděli na předních sedadlech a nehýbali se. Když se jich zeptal, co se děje a proč vůbec nemluví, otočili se na něj a otevřeli pusy, jako by něco chtěli říct. Pak ale rozevřeli ústa ještě víc a víc, až se jim vyvrátily čelisti. Z krku se jim začali valit malí zelení pavouci. Hemžící se hmyzí lavina ho celá pokryla, pavouci mu lezli do uší, nosu, očí i pusy, až nemohl dýchat. V tu chvíli se vždycky budil ze sna, zalitý potem, a opravdu nemohl dýchat. Bál se, že se během jednoho z takových snů udusí. Ale rodičům o tom nikdy neřekl. Nechtěl, aby se kvůli němu zase hádali.
Teď se mu to celé znova promítlo před očima. Jak tehdy v trávě projel rukou tu pavučinu. I to, jak se někdy v noci dusil při nočních můrách. Ležel tu v temnotě, celý otlučený, a nedokázal se pohnout, jako kdyby mu noční můry nějak prosáknuly do reálného života. Jsem vlastně vzhůru? Jsem ještě naživu?, pomyslel si zmateně.
Po chvíli nával paniky přeci jen trochu odezněl. Začal pomalinku vstávat. Musel se nejprve přetočit na břicho a vstávat za pomoci rukou, protože se mu motala hlava a ve tmě se mu špatně orientovalo. Dělal to velmi pomalu a opatrně. Z představy, že by v temnotě náhodou sáhl na masité tělo obřího pavouka a ten se mu zakousl do měkké dlaně, mu naskočila husí kůže po celém těle.
Duté lešenářské tyče, na který doteď celý zkroucený ležel, se mu protáčely pod nohama. Cítil rez, prach a…ještě něco, co nedokázal definovat.
Chvíli stál v předklonu a čekal, až se mu přestane točit hlava. Pak se začal narovnávat, s dlaní kousek nad hlavou, aby se znovu nepraštil o to, co mu předtím udělalo na temeni tržnou ránu. Ale ať se praštil o cokoli, už to tam nebylo. Asi to bylo o něco dál, odkutálel se od toho.
Udělal váhavý krok do tmy před sebou. Hrklo v něm, když místo na podlahu šlápl do prázdna. Na poslední chvíli sebou smýknul zpět, aby nespadl do neviditelné díry před sebou. Lešenářské tyče pod jeho nohama se rozkutálely a on znovu upadl.
Chvíli jen ležel a ztěžka dýchal. Jak dlouho už tu je? Automaticky se podíval na hodinky, ale ve tmě samozřejmě nic neviděl. Pak si ale uvědomil, že tyhle parádní nové digitálky mají kromě šestnácti melodií i světýlko. Táta mu je koupil před několika měsíci jako dárek k…ne, ty hodinky nebyly dárek, byl to úplatek. I máma mu pár takových věcí koupila. Byla to součást nějakého jejich nepochopitelného rodičovského souboje.
Napadlo ho, že by mu malé světélko na hodinkách mohlo pomoct se zorientovat. Stiskl tlačítko Light a na displeji se ukázalo 17:39. Přiblížil hodinky k podlaze a ono to opravdu pomohlo. Jeho oči už se přizpůsobily tmě natolik, že mu stačil i takhle slabý zdroj světla.
Znovu se na protáčejících se trubkách postavil na všechny čtyři a začal přibližovat hodinky k fleku temnoty před sebou. Hodinky zhasly. Znovu zmáčkl Light a pomalu, opatrně přesouval ruku před sebe a dolů.
Díra před ním nebyla velká. Nebyla to nekonečná propast do nicoty, ale jen asi dvacet centimetrů hluboký žlab, s mřížkou odtokového kanálku na dně. Jakub přejížděl rukou dopředu, aby zjitil, jak je žlab široký a jestli ho bude moct snadno překročit. Digitálky znovu zhasly.
Posunul ruku trochu dopředu a znovu rozsvítil. A pak to uviděl.
V temnotě stál pavouk. Obrovský pavouk. Největší, jakého kdy Jakub viděl. Vypadal jako obří tarantule. Stál tam a nehýbal se. Jen upíral všechny svoje korálkové oči přímo na Jakuba.
Chlapec zařval hrůzou, i když z jeho pohmožděného hrdla se ozvalo spíš jen hlasité zachraptění. Zběsile se snažil od pavouka odtáhnout. Pozadu odklopýtal několik kroků dál do sklepa, trubky se mu pod nohama protáčely a on napůl spadl napůl narazil na nějaké další harampádí u zadní stěny. Levou rukou i hlavou přitom vymetl několik pavučin. Cítil, jak mu něco přeběhlo po tváři.
Panebože, musím dostat ty pavouky pryč! Nesmí mě pokousat v obličeji!, opakovalo se mu v hlavě pořád dokola. Chtěl ze sebe smést pavučiny i pavouky pravou, čistou rukou, ale pak si představil, jak bude mít ty malé odporné nestvůry na obou rukách a pak mu budou šplhat po krku a vlezou pod tričko a do očí a do pusy…
Jeho vyděšeně šmátrající ruka nahmatala dřevěné topůrko. Nebyl si jistý, co je za nástroj, ale když znovu ucítil šimrání na levém předloktí, rychle si tím kovovým nástrojem začal seškrabávat pavučiny dolů.
Ucítil palčivou bolest, když rezavý srp společně s pavučinami seškrábl z jeho předloktí i kůži. Ale nedokázal ten pohyb zastavit. Byl v naprosté panice. Přejel po ruce ještě jednou. A pak znova.
Něco ho zašimralo na nosní dírce.
Jakub instinktivně zvedl ruku se srpem a začal si jím smetávat pavouky z obličeje.