Menu Zavřeno

Pavouček – 4. část

Brouci v hlavě je sbírka povídek, která boří prsty do té nejúžasnější ale také nejpodivnější substance ve známém vesmíru – lidského mozku.

Adam

Adam se cestou k zahrádkářské kolonii i přes vedro a únavu z tréninku docela zmátořil. Víťa mu jednou říkal, že mu neříká Kostěj Nesmrtelný jako ostatní kvůli tomu, že je tak vychrtlý, ale protože je snad zkurveně nezničitelnej nebo co. Adam na to řekl, že je to pravda, že má svoji smrtelnost schovanou v tajemném vejci, což vyvolalo spoustu následujících vtipů o jeho „tajemných chlupatých vejcích“.

Když tedy došel k cestě do zahrádkářské kolonie a potkal ty tři hajzly, byl už zase docela v pohodě. Seděli na oprýskaném šestihranném kolotoči a povídali si. Na jejich poměry nezvykle tiše. Když ho uviděli, všichni tři ztuhli a přestali mluvit. Koukali na něj…ne, zírali na něj, to je přesnější. Zírali a mlčeli. Proč tu sakra ze všech možných lidí na světě potká zrovna tuhle partičku? Sakra!

Široko daleko nebyl nikdo jiný a cesta k opuštěným zahrádkám navíc vedla kolem nich. Adam pokračoval v chůzi a zastavil se přímo před nimi. Byl napjatý jako struna. Vzpomínka na jejich poslední velký střet byla pořád hodně živá, i když už to byl rok. I upomínka na to setkání – velká rudá jizva na jeho šlachovitém předloktí – byla pořád vidět. Asi už ji tam bude mít napořád.

„Nešel tudy Kuba Vyskočil?“ řekl bez pozdravu, ostřeji než chtěl.

„Kdo?“ řekl Budík a nervózně si urovnal bundu, která mu byla velká a ve které se musel v červnovém vedru neuvěřitelně péct.

„Kuba z áčka. Ten brejlatej blonďák,“ řekl Adam. „Ten co se bojí pavouků,“ dodal ještě, protože o tomhle si teď povídala půlka školy. Kuba se proslavil tím nejhorším možným způsobem. Budík a Zetor vypadali znervózněli ještě víc. Adam instinktivně vycítil, že se tu něco stalo.

Podíval se na Honzu Budínského, kterému ti jeho retardovaní kámoši říkali Johnny. Cítil, jak se v něm okamžitě rozhořela stará nenávist. Ten hezounek tiše zíral zpět, viditelně překypující stejnou emocí. Odpor mezi nimi se dal takřka nahmatat. Adam si všiml, že Honza má zatnuté pěsti. Pak si uvědomil, že on dělá to samé. A že si nevědomky stoupá do obranné bojové pózy kōkutsu-dachi. Připravený kopat a rozdávat pěsti. Stejně jako minule. Teď ale byl lépe připravený. A skoro o deset centimetrů vyšší než před rokem.

Tohle nebyla obyčejná nenávist mezi dvěma kluky v pubertě. Bylo to, jako kdyby se k sobě přiblížily dvě protikladné síly. Ticho přerušil přeskakujícím hlasem Budík: „Sem snad jeho zasranej fotr nebo co? Nevíme, kde je.“ Honza na něj obrátil zuřivě přimhouřené oči. Ten pohled jasně říkal „drž klapačku, ty idiote“. Adama zaujala ta formulace. Nevíme kde je. To množné číslo. Znělo to divně.

„Takže jste ho viděli?“ zeptal se.

„Jo, viděli jsme ho,“ řekl Honza a bylo vidět, kolik úsilí ho stojí mluvit klidně. „Asi před hodinou tu prošel. Šel někam k sídlišti.“

„Na sídlišti není, tam jsem ho už hledal.“

„Tak si asi hledal špatně, Sherlocku. Tvoje teploušská láska tam před chvílí šla,“ řekl Honza a ironicky se zašklebil.

Tahle poznámka zmenšila v partě násilníků napětí. Zasmáli se a Budík přihodil: „Třeba se před nim ta jeho homoláska schovává.“

„Jasně,“ řekl Honza. „Jdi si s nim hrát na schovávanou na sídliště. Tam přihořívá.“

„Přiteplívá,“ řekl Budík a všichni se zase zasmáli.

Adam tušil, že už z nich nic dalšího nedostane. Ale byl si skoro jistý, že něco skrývají. Že něco provedli a snaží se to zamluvit. Pomalu se otočil a šel směrem k zahrádkářské kolonii. Partu pořád koutkem oka sledoval, pokud by na něj chtěli nečekaně zaútočit ze zálohy.

„Kam jdeš?“ zakřičel na něj Honza. „Říkal jsem ti, že šel zpátky na sídliště!“

„Stejně se tu radši porozhlídnu,“ řekl Adam. Nechali ho jít. Dobře, pomyslel si Adam. Kdyby po mě skočili, dopadlo by to velmi špatně. Pro mě, ale i pro ně. A ty sráči to ví.

Vyrazil po travou zarůstající cestě mezi polorozpadlé zahrádky. Srdce mu ještě chvíli zběsile bušilo, ale když se přesvědčil, že ho nesledují, trochu se uklidnil a opět se soustředil na hledání.

Prochodil celé okolí, nakukoval na neudržované zahrádky přes ploty a nezastřižené keře, ale ani po hodině Kubu nikde nenašel. Nakonec s pocitem trapnosti několikrát hlasitě zavolal Kubovo jméno. Nic, žádná odpověď. Vzadu v hlavě ale cítil zvláštní, nepříjemný pocit, že se něco stalo. Něco špatného. Ale tady už Kuba asi opravdu nebyl. Že by se opravdu obloukem vrátil na sídliště?

Když už si říkal, že půjde zpět na sídliště, uviděl, jak se k němu klátivě blíží rozložitá postava jednoho z členů gangu. Zetor byl propocený a nebylo to jen z horka. Vypadal nervózně a několikrát se během chůze ohlédl přes rameno, jestli za ním nikdo nejde. Adam si nedokázal vybavit, jestli ho vlastně někdy viděl samotného. Vždycky byl nalepený na své chytřejší kamarády, jako věrný řeznický pes. Bez nich vlastně nevypadal až tak nepřátelsky. Adamovi spíš připomnínal velké, nemotorné medvídě.

Založil si ruce na prsou a čekal, až k němu Zetor dojde. Tohle bude zajímavé.

3. část <—> 5. část

0 0 votes
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Comments
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x