Jakub
„Tak lez,“ řekl Honza a postrčil Jakuba směrem k díře v plotu. Na druhé straně už čekal metalák Budík i hromotluk Zetor. Když Jakub po čtyřech dírou prolézal, sundal si hubený metalák bundu a dělal, jakože je toreador.
„Nech toho,“ řekl Jakub vztekle a odstrčil bundu od svojí hlavy. Strach v něm začal zápasit se zuřivostí. Ten poskakující idiot mu totiž bundou zakrýval výhled do husté trávy před ním. Co kdyby v ní lezl pavouk a on na něj sáhl? Musel se soustředit na to, kam pokládá ruce. Nechtěl, aby ho zase něco kouslo. Ne. Znova ne. Prostě ne.
„To vole, pacient je nějak vzpurnej,“ zasmál se Budík a kopnul do něj. Jakub se po zásahu svalil na bok, ale pak se nečekaně prudce vymrštil zpět na nohy. Byl připravený dát svému trýzniteli pěstí a pak začít utíkat. Někam, kamkoli. Ale na zarostlou zahradu mezitím prolezl i Honza. Jeho pohled v Jakubovi spálil jakoukoli naději, že má šanci utéct. Byl v pasti. Musí se z toho vymluvit.
„Hele, kluci, už toho necháme, jo? Nechte mě jít, nic jsem vám přece neudělal,“ zasípal. Pořád nemohl uvěřit, že ho ten kluk skoro uškrtil.
„Přece bys neodešel ještě než tě uzdravíme, kámo,“ řekl Honza a ukázal směrem k oprýskanému domku. „Už jsme skoro na místě, támhle je tvůj nemocniční pokoj. Jdi.“
Jakub se na něj nervózně podíval, pak přejel očima na Budíka, který si opět oblékal bundu a ironicky se na něj šklebil. Jakub to zkusil ještě jednou, tentokrát mluvil přímo na propoceného Zetora, který postával stranou a tvářil se, že by byl raději někde jinde. Instinktivně vycítil, že i když ten hromotluk není zrovna génius a asi se rád pere, tohle týrání překročilo nějaký pomyslný práh toho, co považuje za srandu.
„Fakt, kluci, já už půjdu, jo? Nic na vás neřeknu, prostě to odmávnem, jo?“, řekl Jakub.
Zetor nic neříkal, jen si otřel pot z čela. Bylo horko, což ve spojení s jeho nadváhou nešlo dobře dohromady. Místo něj se ozval opět Honza.
„Jasně že půjdeš domů za maminkou, Kubo. Ale až po léčbě. Uděláme z tebe nového muže,“ usmál se. „Jdi,“ řekl znova a ukázal směrem k domu. Jakub šel. Pomalu.
„Dělej,“ strčil do něj zezadu Budík. Jakub málem upadl. Cítil, jako kdyby mu někdo postupně nahrazoval svaly kousky vaty. S hrůzou si všímal nejen pavučin na domě, ale hlavně všudypřítomných malých otvůrků v trávě, obalených jemnou sítí pavučin.
Čtyři chlapci obešli dům, a zastavili se u malých dvířek do sklepa v jeho zadní části. Nepatřičně zářivě modrá barva se z nich olupovala v dlouhých cárech.
„Tak jsme tady. Vaše léčebná cimra čeká,“ řekl Johhny. Vyndal z petlice pootevřený visací zámek a se skřípotem dveře otevřel. Zpřetrhal přitom několik starých pavučin, plných mrtvých hmyzích tělíček. Po zdi přeběhl obrovský, masitý křižák. Jakubovi se prudce rozbušilo srdce. Aniž si to uvědomil, začal divoce zatínat a otvírat pěsti.
„Ne…nenene. Prosim, nedělejte to. Kluci, prosim!“
Honzův úsměv teď spíš připomínal škleb. Duhovky jeho modrých očí skoro přestaly být vidět, jak měl vzrušením rozšířené zorničky. Vypadal jako narkoman, který si něco šlehl. Nebo jako démon.
„Padej dovnitř,“ řekl a prudce do postrčil směrem ke dveřím. Jakub zaškobrtnul o vlastní neposlouchající nohu a upadl. Už během vstávání se z podřepu pokusil rozběhnout pryč. Honza a Budík ho chytili a tlačili ho k temnému otvoru do sklepa. Vzpíral se tak prudce, že ho tam nemohli dostat. Povedlo se mu kopnutím dveře zase zavřít. Honza se otočil na Zetora a vztekle zařval: „Poď sem, ty blbej tlusťochu! Nečum a čapni ho!“ Tlouštík se chvíli nehýbal, ale pak se odhodlal, přišel k nim a popadl Jakuba za vlasy a za tričko. I když Jakubovy nadledvinky pumpovaly adrenalin do jeho krve a svalů jako zběsilé, neměl proti jejich spojené síle šanci. Budík znovu otevřel dveře a zbylí dva chlapci Jakuba natlačili ke schůdkům do sklepa.
Pokusil se zakřičet o pomoc, ale dokázal ze sebe vydat jen ochraptělý skřek. Vstup do sklepa byl vysoký asi jen metr a půl a tak se mu v nich podařilo ještě na chvíli zapříčit, ale Honza ho nemilosrdně kopnul patou do břicha a Jakub pozadu spadl dovnitř. Hlavou se bolestivě praštil o horní rám dveří a pak už se jen kutálel ze ztrouchnivělých schodů dolů, do sklepa, do tmy.
Dole si při pádu vyrazil dech, takže chvíli nemohl vůbec dýchat, což ještě zvýšilo jeho paniku. Válel se v křeči po zemi a měl pocit, že se udusí. Že umírá. Pak se konečně sípavě nadechl vzduchu, který byl plný zvířeného prachu a zatuchliny. Úplně dezorientovaný vyskočil na nohy a o znovu se o něco praštil do hlavy. Zakolébal se a pak…pak už byla jenom tma.