13:47
Ve dveřích byl pan Petrášek, asi sedmdesátiletý důchodce z vedlejšího bytu. Podíval se na zkrvavené tělo na chodbě, pak na mě, pak zase na tělo a na mě. Pořád otáčel hlavu sem a tam, sem a tam, jako by se zasekl.
„Tohle se nemělo stát,“ řekl.
„Byla to…byl to…napadl mě. Chtěl mě zastřelit. Jen sem se bránil…“ řekl jsem. Petrášek se na mě díval úplně bez hnutí. Rozuměl mi? Trochu se mi motal jazyk a byl jsem dost udýchaný. Prostřelená plíce se mi sice už v podstatě zahojila, ale pořád nefungovala na plný výkon.
„Zavoláte prosím sanitku a policii?“ řekl jsem po chvilce. Petrášek na mě pořád civěl. Bylo to divné. Nepříjemné. Pak se mu něco pohnulo pod kůží na obličeji. Nebo se mi to jen zdálo?
Ne, stalo se to znova! Něco se mu hýbalo pod kůží na čele. Jako by se mu tam kroutil skrytý červ. Ztuhl jsem hrůzou. Co se to tu, kurva, děje?!
Petrášek se znovu podíval na ležící tělo, které se najednou začalo trochu hýbat. Něco malého se mu zmítalo v rukávu a pod svetrem, který jsem viděl pod rozevřenou bundou. Začínala se mě zmocňovat panika. Převezmi kontrolu nad situací! zazněl mi v uších hlas instruktora.
Nádech, výdech.
Zvedl jsem se, udělal na zdravé noze dva rychlé přískoky směrem ke dveřím a prudce je přibouchl, jen pár centimetrů před sousedovo obličejem. Teď sebou musím hodit!
Přihopkal jsem k ležícímu tělu a chvějícíma se rukama ho vzal za kotníky. Pak jsem ho odtáhl do koupelny a přehodil přes rantl do vany. Šlo to poměrně snadno, mrtvola vychrtlého feťáka nemohla vážit o moc víc než šedesát kilo. Vyšel jsem ven a rychle za sebou zavřel dveře.
Dýchal jsem jak parní mašina a z námahy se mi motala hlava.
Co teď? Co mám, sakra, dělat? Pomátl jsem se?
Dobelhal jsem se do kuchyně a z poličky vyndal lékárničku. Našel jsem obinadlo a co nejrychleji si zpevnil koleno. Utřel jsem si krev z krku, šíje a ruky utěrkou, ale pořád přibývala další. Pokusil jsem se díru v uchu zalepit náplastí. Na zakrvácené kůži moc nedržela, ale prozatím to muselo stačit. Každé zdržení zvyšovalo šanci, že tu zůstanu jak v pasti. Zavřený s těmi tvory, co lezou pod kůží.
Šel jsem do ložnice, otevřel skříň a odházel oblečení, pod kterým byl schovaný trezor. Až na třetí pokus se mi povedlo vyťukat správnou kombinaci. Otevřel jsem ocelová dvířka a vyndal Glock 17 a zásobník. Rychle jsem zbraň zkontroloval, nabil a pak si jí zastrčil za slipy. Nechtěl jsem být už ani chvilku neozbrojený. Ne s tím odporným hmyzem, co se pohyboval kolem. Mimozemšťani? Paraziti, co unikli z nějaké laboratoře? Biologická zbraň? Démoni? Všechno znělo šíleně, ale ať to bylo cokoli, nechtěl jsem, aby se to dostalo i do mě. Při představě, jak se mi ta švábovitá věc zavrtává pod kůži, jsem se znovu otřásl odporem. Ale tohle budu řešit později, až se dostanu z bezprostředního nebezpečí.
Co nejrychleji jsem se oblékl do čistého oblečení a do kapes kalhot si dal peněženku, mobil a klíče od auta. Pistoli jsem si pak dal vepředu za kalhoty, protože normální pouzdro jsem neměl – když jsem chodil ve volném čase cvičit na střelnici, nosil jsem ji v zamčeném kufříku.
Natáhl jsem na sebe teplou bundu, protože venku bylo kolem nuly. Chvilku jsem zaváhal a pak si ještě do kapes péřovky nacpal léky proti bolesti. Čepici jsem si narazil hluboko do čela, aby nebyla tolik vidět krev, co mi neustále stékala po spánku. Mohl jsem konečně vyrazit ven.
13:52
Když jsem vešel do předsíně, slyšel jsem z koupelny tiché, škrábavé zvuky. Škráb škráb škráb. Nechtěl jsem raději přemýšlet, co se tam děje. Musel jsem jen co nejrychleji vypadnout ven. Podíval jsem se kukátkem na chodbu. Petrášek už tam nestál a dveře do jeho bytu byly zavřené. Pomalu jsem otevřel a co nejtišeji se vybelhal ven.
Výtah jsem nepřivolával, nechtěl jsem v něm zůstat uvězněný jak krysa. Navíc zrovna vyjížděl nahoru a mohl v něm být někdo nebezpečný. Musel jsem si teď dávat pozor na všechno.
Když jsem za silné podpory zábradlí napůl seskákal a napůl sešel tři podlaží a vycházel z domovních dveří, zase jsem supěl jak lokomotiva. Zadýchaně jsem se rozhlédl, ale ulice byla liduprázdná. Kde jsou všichni?
Když jsem si sedl za volant svojí staré Fabie, nemohl jsem klíčkem trefit zámek zapalování.
Nádech, výdech.
Klid, ovládej se.
Povedlo se mi trefit klíčovou dírku a nastartoval jsem motor. Podíval jsem se do zpětného zrcátka, které bylo natočené směrem ke vchodu do paneláku. Ze dveří zrovna vycházel Petrášek, překvapivě jen v tričku, jako by venku nebylo pod nulou. Ukázal na moje auto. Přes bezpečnostní skleněné dveře jsem viděl několik temných obrysů, které se pohybovaly za ním. Na nic jsem nečekal a vyjel pryč.
Cestu z Hájů jsem vnímal jen napůl, klepal jsem se a okolí se mi před očima začínalo vlnit. Když jsem vjížděl na D1, skoro jsem narazil do jiného auta, minuli jsme se jen o pár centimetrů a vysloužil jsem si za to zuřivé troubení několika řidičů kolem. Takhle jsem nemohl pokračovat moc dlouho.
Hned za Hvězdonicemi jsem sjel z dálnice směrem na Komorní Hrádek a asi po dvou kilometrech jsem zaparkoval v malém lesíku způsobem, který se spíš podobal mírné nehodě. Rychle jsem otevřel dveře, vyklonil se ven a začal zvracet. Asi po minutě jsem konečně přestal dávit a vyčerpaně se vrátil zpět do auta.
Zavřel jsem oči, abych se trochu vzpamatoval, než zavolám na policii. Musel jsem se uklidnit, abych nemlel hlouposti a neposlali pro mě rovnou psychiatra. Taky bych měl zavolat Lukášovi, ten by mi mohl pomoct. A možná přítelkyni. Ne, nejlepší bude brnknou bráchovi. Nebo bych měl raději…během přemýšlení se mi podařilo usnout.
20:46
Probudil mě nějaký zvuk. Otevřel jsem oči a zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe. Seděl jsem ve vymrzlém autě, zaparkovaném nešikovně mezi stromy. Byla tma a jen nejasně jsem rozeznával les kolem. Kde to sakra jsem?
Vzpomínky na to, co se stalo přes den, vyplouvaly na povrch jen pomalu. Musel jsem spát několik hodin. Zvuk se ozval znova. Zašustění listí, poprášeného tenkou vrstvou sněhu.
Podíval jsem se z okénka směrem, odkud šramot přišel. V temnotě se něco hýbalo. Něco velkého. Otřel jsem orosené okénko, abych lépe viděl ven. Asi tři metry od mojí Fabie stálo mezi stromy přikrčené…něco. Lidská silueta, ale bylo to moc vysoké a z břicha tomu vedly další dva páry končetin. Srdce mi začalo splašeně bít, ale raději jsem se ani nepohnul.
Matou mě smysly, je to jen nějaký zlomený strom, snažil jsem se přesvědčit sám sebe. Na dvě vteřiny jsem pevně zavřel oči a pak je zas otevřel. Věc udělala líný, šouravý krok směrem k autu, pod nohama jí zapraskaly větvičky. Vykřikl jsem leknutím.
Já…nespím? Jak je to možné? Třímetrový hybrida člověk a švába po výkřiku náhle ožil a vyrazil rychle k autu.
Podíval jsem se na dveře a zděšeně si uvědomil, že nejsou úplně dovřené. Chtěl jsem je přibouchnout, ale několik hodin spánku v autě s vypnutým motorem stačilo, aby se mi mrazem úplně ztuhly prsty. Můj pohyb byl pomalý, nešikovný a nestihl jsem ani chytit madlo. Švábo-člověk se mezitím dostal až k autu, zahákl hmyzí pařáty za pootevřené dveře a prudce je rozevřel. Rozsvítilo se vnitřní světélko a já zařval hrůzou, když jsem před sebou uviděl zrůdně zdeformovaný obličej feťáka, kterého jsem nechal ležet v koupelně. Pokusil jsem se instinktivně vykopnout proti němu, ale nohy jsem měl úplně ztuhlé.
Zrůda mě chytila za bundu a začala mě vytahovat ven. Měl jsem pořád zapnutý bezpečnostní pás, takže se jí to nepovedlo a jen mi začala párat bundu. Trhala se mnou sem a tam a já s tím nedokázal nic dělat. Při dalším trhnutí mi roztrhaná bunda náhle sjela přes hlavu dolů, monstrum ztratilo rovnováhu a odpotácelo se několik kroků dozadu.
Adrenalin mi už stihl rozehřát tělo natolik, že jsem byl schopný se trochu hýbat. Sáhl jsem si do rozkroku pro pistoli, vytáhl jí z kalhot a palcem odjistil. Namířil jsem třesoucí se rukou na švába, který už se stihl dostat zpět k autu. Prudce vyrazil napůl hmyzí končetinou, chytil mě za předloktí a tenké chitinové ostny na spárech se mi zabodly do masa. Tahle bolest se ale vůbec nedala srovnat s tou, která přišla, když se mi tvor do předloktí zakousl.
Odporná tlama, něco jako ozubená huba pijavice, ze mi přisála k ruce a já měl pocit, jako by mi na ní vystříkla kyselina. Zařval jsem bolestí, ale pistoli se mi podařilo udržet. Přetočil jsem zápěstí, aby hlaveň mířila na nelidskou hlavu a pětkrát zmáčknul spoušť. Minimálně polovina kulek se té svini zaryla do lebky, zbytek šel do krku. Nestvůra začala ječet, odpotácela se dozadu a spadla na zem, kde sebou v agónii mlátila.
Na nic jsem nečekal. Převrátil jsem se zpět na sedačku, ze které jsem doteď jen visel na pásu. Položil jsem nohy na pedály, dupl na spojku a otočil klíčkem v zapalování. Motor díkybohu naskočil. Zařadil jsem zpátečku a vycouval na silnici. Tam jsem rychle přeřadil a vyrazil pryč. Dveře se při zrychlení samy přibouchly. Pořád jsem koukal do zpětného zrcátka, ale nic za mnou neběželo. Ani neletělo.