O mravencích a lidech

Tento příběh naprosto s ničím nesouvisí. Rozhodně to není nějaký pokus o alegorii. To fakticky ne!

Byla nebyla jedna louka. Byla celá zarostlá, samý plevel a hmyz. Občas se tam pelešily i srnky nebo zajíci. V tomhle nepořádku také žila spousta mravenců, kteří si tam stavěli svoje neuspořádaná a barbarská sídliště. Bylo to velmi chaotické a nebezpečné místo.

Pak jsme ale naštěstí přišli my.

Nejprve jsme pokáceli a spálili několik ojedinělých borovic, co tu rozprašovaly pyl, na který jsme všichni alergičtí. Bagr pak kompletně sloupl vrstvu přebujelé vegetace i hmyzu a vše zarovnal do krásně vodorovné, geometricky čisté plochy. Plochu jsme osadili betonovou dlažbou a do jejího středu jsme postavili dům. Vše jsme doplnili plastovým domečkem na nářadí, do země jsme zapustili plastový bazén s chlorovanou vodou a všude jsme rozmístili krásné, plastové dekorace a světýlka.

Přinesli jsme civilizaci.

Na kousku pozemku jsme si udělali z travních koberců i trávník, který je krásně čisťounký a po anglicku zastřižený na pět milimetrů. Bohužel se v něm občas objevují různé nežádoucí rostliny, jako jsou pampelišky, jitrocel, řebříček, truskavec, violka, jetel a další nechutnosti, co nám kazí naši krásnou monokulturu. Čtvereček trávníku tedy pravidelně stříkáme herbicidem, aby si na něm mohly naše děti i pejsci bezpečně hrát a neriskovali jsme, že se rukou dotknou třeba kontryhele. V budoucnu ale trávník sloupneme a dáme na jeho místo krásný trávníček plastový, protože je hezčí a při jeho udržování není tolik práce.

Ale máme tu jeden ještě větší problém – mravence. Tihle malí, primitivní dělníčci se umanutě snaží na našem pozemku udržet. Přitom ten pozemek je zcela prokazatelně v našem vlastnictví a oni tu nemají co pohledávat – máme na to smlouvu a zábor proběhl podle našich zákonů naprosto čistě. Ti primitivní mravenci se přece mohli přesunout kamkoli jinam. Ale oni umanutě zůstávají na našem pozemku, jako kdyby jim to tu patřilo!

Tihle zbyteční jedlíci dokonce zašli tak daleko, že nám začali lézt i do domu. Rozhodli jsme se to řešit, a to radikálně.

Začali jsme je ve velkém likvidovat. Nejprve jsme po nich dupali ve snaze všechny mechanicky rozdrtit. Ale oni se naučili schovávat, když slyšeli naše kroky.

Vystříkali jsme tedy všechny jejich obvyklé cestičky jedem. Hodně mravenců pochcípalo, ale ti zbývající si začali dělat cestičky nové a dál se množili a drze se pohybovali po našem pozemku.

Jeden chytrý soused nám poradil, abychom na pozemek přitáhli jiné druhy mravenců, které si budou s těmi našimi konkurovat a navzájem se vyvraždí. Na začátku to vypadalo velmi slibně. Černí a rezaví mravenci se do sebe opravdu pouštěli s neuvěřitelnou vervou a všude jsme nacházeli hromádky jejich mrtvol po krutých bitvách. Byl to skvělý pocit.

Jenže všechny druhy mravenců postupně vytvořili jakousi rovnováhu, rozdělili si náš pozemek na zóny a skoro přestali válčit.

Začali jsme tedy připravovat všemožné situace, které by vrátily jejich původní bojovou náladu. Přenášeli jsme královny jednoho hnízda ke druhému. Dělali jsme falešné cestičky tak, aby do sebe museli všechny druhy narážet. Z různých voňavých potravin jsme dělali pachové stopy, které mravence nalákaly na stejné místo, kde pak probíhaly nemilosrdné bitvy kvůli iluzi, že vítěz získá voňavé jídlo, které už jsme mezitím dávno snědli my. Všechno to docela fungovalo, ale bylo to hrozně moc práce. A my práci nesnášíme.

Přišli jsme tedy s novým trikem. Vrátili jsme se k jedu, ale tentokrát mnohem sofistikovanějšímu. Když jsme předtím použili obyčejný jed, co mravence rovnou zabije, tak jsme jich sice část pozabíjeli, ale oni pak na to místo přestali chodit a jednoduchý jed žrát. Neustále přesouvat jedové pasti a měnit jejich chuť i vzhled bylo příliš pracné. Začali jsme tedy používat jed záludnější.

Nový jed funguje tak, že když ho mravenec sežere, tak mu nejprve nic není. Dokonce se cítí i sytý a vrátí se zpět do hnízda, kde o svém nálezu nové bezpečné a účinné potraviny informuje všechny ostatní. Teprve potom zdechne.

Postupně jsme zjistili, že ještě lepší je, když tenhle zpožděně účinkující jed promícháme s normálními potravinami, které vypadají a voní prakticky úplně stejně. To mravence zmate ještě víc. Spousta z nich se pak na místě s jedovou pastí skvěle nají, vrátí se do hnízda a nic špatného se jim neděje. Ostatní mravenci tedy nepojmou žádné podezření, že masivní vymírání, které se v hnízdě začíná dít, jakkoli souvisí s novým nalezištěm potravy. Nemůže to spolu souviset, protože se tam všichni vždycky dobře nají a po návratu nikomu nic není. Pak ale začnou někteří náhodně umírat, zdánlivě bez souvislosti s čímkoli jiným.

Kdybychom dokázali s mravenčími barbary lépe komunikovat, tak bychom jim navrch ještě vnukli přesvědčení, že umírají kvůli tomu, že se jim v hnízdě šíří smrtící nemoc. Smrtící moribundus, který přežijí jen ti, kdo budou dobře najedení a tím pádem i silní. Mravenci by začali jíst naše nástrahy ještě víc, začali by ještě víc umírat, což by je uvedlo do ještě větší paniky, takže by náš jed jedli ještě vyšším tempem. To by byla nádherná finta!

No, škoda, že mravenci nemají televizi a rádio. To by nám usnadnilo spoustu věcí. Například bychom neměli tolik práce s přípravou všemožných situací, které proti sobě poštvou černé a rezavé mravence. Stačilo by pro ně jen připravovat filmy a reportáže, které by je zábavně vychovávaly v přesvědčení, že ti druzí jsou ultimátní nepřátelé, kteří si přejí jen jejich smrt a musí být preventivně vygenocidováni.

No, člověk nemůže mít všechno… Prostě budeme muset být trochu trpěliví a počkat, až mravence vyhubí kombinace všech metod, které průběžně zkoušíme a vylepšujeme.

Manželka mi dokonce navrhla, že by bylo možná nejlepší to tu celé spálit, nějaký čas počkat a pak si na popelu staré mravenčí civilizace postavit nový dům. Ale stavět všechno znova by bylo hrozně pracné. Navíc…už jsme to jednou zkoušeli u minulého domu a ti mravenci se tam stejně nakonec zase objevili. Odolné malé mrchy! Neměli jakékoli znalosti o své minulosti a byli úplně zmatení tím, když občas nalezli seškvařené zbytky obřích hnízd po svých předcích – a přesto dál přežívali. Takže ani tohle nepomohlo – všechny problémy s těmihle zbytečnými jedlíky se po čase opakovaly. Mravenci nanosili na spáleniště nová semínka, z nich vyrostla nová tráva a pampelišky a jetele a řebříčky a opět tam vznikla ta nechutná, chaotická a necivilizovaná mravenčí džungle.

Doufáme, že tentokrát nám metoda využívající jedy se zpožděným účinkem vyjde a těch zbytečných mravenčích okupantů se konečně zbavíme.

A to je konec příběhu, který naprosto s ničím nesouvisí a který se nikdy nemohl stát, protože by se něco takového mezi mravenci nikdy neutajilo.