7:54
Probudila mě bolest. Co jiného. Moje nejvěrnější přítelkyně, madam Zasraná Bolest. Prašivá děvka, které se nešlo zbavit. Někde za mnou mluvila nějaká žena. „…útočník je podle prvních zpráv jedním z členů gangu výrobců pervitinu, který v listopadu unikl při nepodařené akci Pražské zásahové jednotky. Během přestřelky v pražských Holešovicích byl těžce raněn…“ Televize.
Otevřel jsem nateklá víčka a do očí mě bodlo světlo. Denní světlo. Jak dlouho tu proboha ležím? Chtěl jsem se postavit, ale zmateně jsem si uvědomil, že to nejde. Neměl jsem nohy.
Než jsem stihl propadnout panice, povedlo se mi trochu nadzvednout hlavu a podívat se, co se mi stalo s dolní polovinou těla. Obě svoje nohy jsem viděl zkroucené na gauči, ale zcela jistě připojené k mému tělu. Musely se mi úplně odkrvit. To se mi teď stávalo často. Ale nic mi je neuhryzalo – to byla totiž první věc, co mě napadla. Tisíce malých kusadel, projíždějících masem jako nějakou měkkou delikatesou. Ale žádní brouci nikde nebyli. Muselo to být noční můra. Nejdivnější noční můra v životě.
Pravé koleno jsem měl ještě nateklejší než normálně a fialová jizva na něm svítila jak velký, provokativní vykřičník.
Po chvilce snažení jsem nohou dokázal trochu pohnout. Na rukách jsem se opatrně odšoupal tak, aby mi nohy spadly na zem a dostaly se pod úroveň srdce. Podařilo se mi přitom znovu říznout o jeden ze střepů skleněného stolu, ale byla to jen drobná ranka, která brzy přestane krvácet.
Do těla se mi pomalu vracel cit a s ním i nové vlny bolesti. Když už jsem byl ve stavu, že jsem se dokázal vrávoravě postavit, bodalo mě v neexistující ledvině tolik, že mi tekly slzy a dělaly se mi mžitky před očima.
Dopotácel jsem se do kuchyně a vzal si dva Tramaly. Pak jsem ještě vzal další dvě tablety proti bolesti z té krabičky bez etikety, kterou mi dal doktor Schneider pro nejhorší záchvaty.
Bolest ale dál rostla. Musel jsem si sednout na podlahu, protože jsem se tak klepal, že jsem se neudržel na nohách. Kdybych se takhle cítil před třemi měsíci, možná bych na chvíli dokázal zatnout zuby a jakžtakž fungovat. Byl jsem tvrďák. Ale to bylo tehdy. Po jedenácti týdnech vytrvalé, nikdy nekončící bolesti jsem prostě už měl všeho dost. Byla to agónie přerušená jen chvílemi, kdy naplno zabraly léky.
Hlavou mi znovu probleskla myšlenka, že vezmu Glocka z trezoru a prostě si ustřelím hlavu. Všechno bylo v háji. Přítelkyně se na mě vykašlala. Práce u jednotek nepřipadala v úvahu. Už nikdy. Zdraví jsem měl úplně v prdeli a i při nejlepším možném průběhu budu navždycky kripl. Nechtěl jsem se stát invalidním důchodcem ve třiceti. Ne, já ne.
Zatnul jsem zuby. Nenechám se zlomit. Dvakrát jsem vztekle praštil rukou do dvířek kuchyňské linky a začal vstávat. V těle mi vybuchovala bolest, ale já jsem vstal. Šel jsem do ložnice, zvedl dvoukilové činky a začal s nimi cvičit. Tekly mi slzy, sliny a několikrát jsem se skoro pozvracel, ale pokračoval jsem.
Kdyby na mě někdo při cvičení koukal, řekl by, že jsem šílenec, ale já se potřeboval nějak vzchopit. Nějak se vybičovat. Za nějakou dobu bolesti začaly ustupovat – byla to asi hlavně zásluha léků, ale podstatné pro mě bylo něco jiného – bojoval jsem. Nenechal jsem se vystrašit nočními běsy. Mě nic nezlomí!
9:24
Díval jsem se do zrcadla v koupelně. Na rukách i obličeji jsem měl drobné rány pokryté zaschlou krví. Na tři z nich jsem si musel dát malé náplasti, protože ještě krvácely. Nedokázal jsem se rozhodnout, jestli byly od malých, hmyzích netvorů nebo jestli to bylo od střepů z rozbitého stolku a mých vlastních nehtů.
„Uvažuj logicky, Adame, odkud by se tu ty mrchy vzaly?“ řekl jsem zbědovanému odrazu v zrcadle. „Kam a proč by potom zmizely?“
„Třeba je zahnalo denní světlo. Nebo s tebou něco udělaly a odešly samy,“ odpověděl mi odraz.
„To se mi nezdá. Co jsem večer viděl? Brouci pod kůží, to je prostě…prostě klasická…paraziti…,“ trochu jsem ztratil nit. Měl jsem problém se soustředit. Dělaly to ty druhé prášky. Z opiodů jsem byl jen otupělý, ale ty druhé prášky…
„Brouci co…?“ zeptal se odraz a zašklebil se na mě.
„Brouci pod kůží, dyť jsem o tom kolikrát četl a sám se s tim setkal u jednoho zásahu. Ten pitomec, co se řezal břitvou do rukou, pamatuješ? Spousta fetek má pocit, že jim něco leze pod kůží,“ řekl jsem zbídačenému, ale i po skoro tříměsíčním léčení pořád nebezpečně vypadajícímu bastardovi v zrcadle.
„A ty jsi fetka?“
„No rozhodně do sebe cpu dost opiátů.“
„A tenhle druh…halucinací – dělají to tyhle léky?“
Chvíli jsem přemýšlel. Šlo to pomalu.
„Ne. Z toho, co beru, bych halucinace mít neměl. Rozhodně ne v takový formě.“
„Takže?“
„Takže je to divný. Přece nemám v bytě nějaký…nevim, hmyzí démony.“
Odraz na mě jen civěl. Usmál jsem se. Odraz na mě vycenil zuby.
Napil jsem se studené vody, vyčistil si zuby a odbelhal se uklidit spoušť v obýváku.
13:45
O několik hodin později zazvonil zvonek. Že by to byl Lukáš? Ty tři týdny, co jsem byl venku z nemocnice, se tu pravidelně stavoval a nosil mi nákupy. Byl se mnou při tom podělaném zásahu a moje rychlost mu asi zachránila život. Byla to ale samozřejmost – v jednotce musíme všichni fungovat jako jedno tělo, navzájem se krýt a doplňovat. Ale Lukáš měl stejně výčitky svědomí, když viděl, v jakém jsem stavu.
Otevřel jsem dveře, ale za nimi nebyl Lukáš. Stál tam nějaký vyhublý kluk, tak dvacet let. Byl mi nějak povědomý.
„Tak si to fakt ty, ty zmrde,“ řekl mi. Skoro mu nebylo rozumět, musel mít něco s jazykem. Měl jsem jen chvilku na to si ho prohlédnout, ale stačilo to. Vychrtlý, voskovitá kůže, malé boláčky v obličeji…dolehl ke mně i slabý zápach stolice a moči. Fetka.
„Vypadni,“ řekl jsem a chtěl přibouchnout dveře. Strčil do nich nohu, takže se mi to nepovedlo.
„Ty zasranej sráči zkurvenej!“ zařval a začal něco vytahovat z kapsy. V tu chvíli mi docvaklo, proč je mi povědomý. Byl to ten feťák, kterého jsem musel zastřelit při posledním zásahu…
Ne, samozřejmě to nemohl být on. Tenhle byl vychrtlejší, měl jiné vlasy a ke své vyhublosti zvláštně plné tváře. Mladší bratr? Jak mě našel? Určitě to bylo kvůli televizi, kde ti pitomci pořád dokola opakovali moje jméno.
Na další uvažování ale nebyl čas, protože feťák z kapsy vytahoval revolver. Byla to jen flobertka, ale kdyby mě z téhle blízkosti zasáhl do oka, mohl mě s ní stejně zabít.
Mnoho let trénované reflexy naštěstí fungovaly i ve stavu, v jakém jsem teď byl. Chytil jsem ho za zápěstí, pootočil jsem se kolem své osy a zároveň udělal trochu úkrok. Energie toho pohybu s ním trhla prudce dopředu a on narazil obličejem do kovové zárubně dveří. Zařval bolestí, když se mu zlomil nos a z pusy vylétly úlomky zubů. Pokračoval jsem v nacvičeném pohybu a druhou rukou ho chytil zezadu za vlasy. Trhl jsem mu hlavou dopředu, abych ho shodil přes nakročenou nohu na zem. V té rychlosti jsem si neuvědomil, že tohle se svým kolenem dělat nemůžu.
Když mi mladík zakopl o nohu a upadl do předsíně mého bytu, s výkřikem bolesti jsem se složil vedle něj. Zatmělo se mi před očima a na chvilku jsem nevěděl, kde jsem. Když jsem se vzpamatoval, uviděl jsem toho kluka lézt po čtyřech přes chodbu k flobertce, která mu při pádu vypadla z rukou. Z pusy se mu valila krev a nechávala na linu červenou cestičku. Rychle jsem se plazil za ním.
Sebral pistoli, přetočil se na záda a namířil na mě. Vymrštil jsem se a pokusil se mu nataženou rukou zbraň vyrazit. Než jsem hlaveň odchýlil stranou, stihl vystřelit a já ucítil v palčivou bolest v pravém uchu. Dopadl jsem na vychrtlého mladíka a začali jsme se o revolver přetahovat. Byl jsem unavený a zesláblý dvouměsíčním ležením, ale přesto jsem byl silnější než on a začal jsem mu kroutit ruku tak, aby pistoli pustil.
Mladík vrčel jako zvíře. Plivl mi do obličeje krev z rozmlácený úst a když jsem znechuceně trhl hlavou, začal se sípavě smát. Snažil jsem se vymrkat krev z očí a doufal jsem, že ten hajzl nemá žloutenku nebo AIDS. Kluk rozevřel hubu a já viděl, jak se mu v ní něco kroutí. Něco hnusného. Nebyl to jazyk. Bylo to temné, se spoustou malých, ostrých nožiček. Kroutilo se mu to v puse a začalo to nahlas pískat. Nedokázal jsem ovládnout zděšení. Odvalil jsem se stranou a musel si zacpat uši, proti pískání to ale nepomáhalo.
Feťák zvedl pistoli a vystřelil. Kulka se mi zavrtala do trapézového svalu. Bylo to jako facka, ale pomohlo mi to vzpamatovat se. Znovu jsem se k útočníkovi vrhl a zkroutil mu ruku, což ho přetočilo na břicho. Normální člověk by už byl zneškodněný, ale já pro jistotu pokračoval v tlaku, dokud se neozvalo tiché lupnutí, jak mu rameno vyskočilo z kloubu. Zařval bolestí. Povedlo se mu trochu odtáhnout, kopnout mě do břicha a dostat se z mého dosahu.
Sebral jsem rychle pistoli a namířil ji na něj. Zkrvavený mladík se šoupal po zádech směrem ode mě, pravou ruku nepřirozeně vykroucenou dopředu, a řval. V ústech se mu kroutil ten odporný brouk, kmital nožičkami a pištěl. Zdálo se mi, že se začíná odchlipovat od jazyka. Snažil se dostat ven? Představil jsem si, jak ta věc leze po zemi směrem ke mně a vnitřnostmi mi projela další vlna hrůzy.
Namířil jsem pistoli a vypálil zbývajících sedm ran přímo do mladíkovy pusy. Do toho odporného stvoření, co se kroutilo uvnitř. Flobertka není silná zbraň, ale tahle musela být upravená. Z takové blízkosti a do takového místa…udělalo to pořádnou paseku. Mladík ještě chvíli klepal nohama, odporně chroptěl jak ho dusila krev…a pak zemřel.
Zahodil jsem revolver na zem a sjel na zadek u zdi na druhé straně předsíně. Díval jsem se na mrtvé tělo před sebou, zmatený tím, co se stalo. Těžce jsem dýchal a v kolenu mi pulzovala krev podle tepu srdce. BUCH BUCH…BUCH BUCH… Bolest jsem moc nevnímal, měl jsem v sobě příliš mnoho prášků. Jen mi hrozně hučelo v hlavě. Tohle se rychle měnilo v druhý nejhorší den v mém životě.
Sáhl jsem si na spánek. V ušním boltci jsem měl malou dírku, ale nebylo utržené. Podíval jsem se na dlaň, byla celá od krve. Uši krvácí víc, než by člověk čekal. Ještě chvilku a budu vypadat jak řezník na jatkách.
Ztěžka jsem se postavil. Budu muset zavolat policii. Zavolám je a…najdou tu věc, co měl ten kluk v puse? Nebo jsem jí úplně rozstřílel? Co se to tu, kurva, děje? V předsíni se objevil nový stín. Podíval jsem se do dveří, ve kterých někdo stál.