Dobrodružná výprava do Mělníka (osobní blog)

Nemainstreamová mediální scéna je už skoro 4 roky jen samá zkáza, chmury a děsivé prognózy. Dovolte mi to tedy lehce nabourat osobním blogískem, který působí jak přepis italské komedie s účetním Fantozzim, ale přitom je napsán podle skutečných událostí.

Celý následující popis je přesným záznamem toho, co se mi přihodilo během minulé zářijové soboty při nečekaně zábavné výpravě po okolí Mělníka. Nic není přidáno a některé věci naopak musely být lehce uhlazeny, aby čtenáře příliš nepohoršily a aby na mě nevolali Chocholouška. Sepisuji to vše mimo jiné proto, aby jste si mohli vzpomenout na moji „zázračnou šikovnost“, až se vám nebude něco dařit. Vždycky si pak můžete říct: „Pořád lepší než ta dementní Nikola.“ 🙂

V sobotu dopoledne jsme se s partnerkou rozhodly, že si potřebujeme nutně odpočinout. Já od nekonečných tabulek, algoritmů a vzorečků, ona od pražské dopravy a sebevražedných ajfounových zombíků, kteří čím dál častěji vcházejí a vjíždějí před tramvaje.

Na začátku je nutné zmínit jeden důležitý fakt – moje partnerka je tak trochu „aspík“, což jí sice dává skoro až magickou schopnost extrémního soustředění, ale zároveň jí to trochu ztěžuje komunikaci s námi pozemšťany (dále v textu jí tedy budu říkat „Aspinka“, protože svoje pravé jméno nechce na na mém dezolátském blogu zveřejňovat). A protože je pro Aspinku komunikace s „nelogickými“ lidmi značně unavující, většinou se snažíme na výlety vybírat lokality dál od civilizace. Hlavně být co nejdál od davů lidí. Ještě jednou opakuji – při našich odpočinkových výletech je důležité vyhýbat se velkým srocením lidí! Naším oblíbeným relaxem tedy je krom procházek skrz lesy a hory například to, že přejedeme autem někam na méně frekventovanou cyklostezku, která vede podél uklidňujícího toku řeky a tam si projedeme tak deset kilometrů tam a zpět na kolech nebo elektro-koloběžkách. V Mělníku jsme tedy zaparkovaly na jednom zapadlém parkovišti nedaleko Labe, vyndaly koloběžky a vyrazily dolů z kopce na poklidnou jízdu podél Labe. Cestu jsem tentokrát naplánovala já, takže to byla samozřejmě perfektně vybraná trasa…

Zářez první

Když jsme se na koloběžkách konečně prodrncaly až k řece, čekalo nás tam podle mého dokonalého plánu krásné ticho, tiše plynoucí řeka a naše unavené mozky si mohly užívat jemný šum vody na…ne, počkat, to se samozřejmě nestalo!

Ve skutečnosti jsme natěšeně projely poslední zatáčkou před labskou cyklostezkou…a před námi se vynořil dav výskajících lidí, namlácené parkoviště a všude řev. Vjely jsme přímo doprostřed nějaké dětské soutěž v běhu na tři sta metrů. Soutěž navíc moderoval jakýsi lesní hejkal, který začal nadšeně řvát do mikrofonu takovou intenzitou, že obří a hučící reprobedny málem odskákaly až do vody.

Aspinka překvapeně vyvalila oči a okamžitě začala hledat únikovou cestu. Davu se ale nešlo jednoduše vyhnout – jediná možnost by byla vrátit se do kopce a udělat velikou objížďku skrz město, po silnici plné aut. Seskočily jsme tedy z našich elektrických ořů a snažily se je opatrně protlačit skrz parkoviště plné aut a rodičů, kteří nadšeně halekali na své malé ratolesti. Běžecká soutěž dětí byla spojena i s nějakou akcí na ochutnávání vína, takže bylo opravdu veselo. Kolem zmateně běhajících dětí a jejich hlukem zmatených rodičů kroužili i ovínění degustátoři, kteří občas zmateně zavítali i na cyklostezku – nyní běžeckou dráhu – což samozřejmě vyvolalo reakci od hejkala u mikrofonu.

Při opatrném obcházení rozjuchaného davu mé oko náhle padlo na neobvyklou a nepřehlédnutelnou tvář jednoho bývalého politika. Aspinka ho má ráda kvůli jeho přesným a často příjemně sarkastickým glosám na webu a já vlastně také. Tenhle bývalý politik a ředitel školy je nadšeným cyklistou a sportovcem, takže tam byl zřejmě s vlastním běhajícím dítkem. Aspinka si ho ale zdá se v davu nevšimla.

Pohodila jsem tedy na hlavou patřičným směrem a tiše jsem jí řekla: „Hele, támhle je Klaus mladší.“

Aspinka mne podle všeho vůbec neslyšela a koukala na druhou stranu. Pohodila jsem tedy směrem k panu Klausovi hlavou výrazněji a ještě pro jistotu naznačila správný směr pusou zkroucenou na stranu. Hlasitěji jsem řekla: „Koukej, Vašek Klaus, tamhle!“

Ale moje partnerka jako kdyby ohluchla, vůbec mě nevnímala, koukala zarytě do země a špičkou nohy přehazovala kamínky. Že by jí z toho hluku kolem až tak hrozně zalehly uši? Hm, přišel čas na můj zvučný, divadelní hlas!

Začala jsem pohazovat hlavou směrem ke Klausovi ještě výrazněji a mimickými svaly jsem jí extra okatě naznačovala směr, kterým se má kouknout. Vlastně jsem úplně zkřivila hubu, protože jsem nechtěla ukazovat rukou, což přece dělají jen idioti. A já idiot nejsem, no ne? Já raději ukazovala xichtem stočeným na stranu a koulením očima.

„TAMHLE, KLAUS, V TÉ ŠEDÉ MIKINĚ!!“ řekla jsem tak jemně, až z toho kolem nás málem popraskal asfalt. Obří reproduktory jsem přeřvala dostatečně a Aspinka konečně zvedla hlavu. A nebyla jediná – v tu chvíli se na nás samozřejmě otočil i pan Klaus. Uviděl tedy blonďatou magorku, která zběsile cukala hlavou jeho směrem, obličej měla křečovitě stočený na stranu a řvala: „KLAUS!!“

Můj první úspěšný zásek.

Aspinka zrudla a začala nenápadně prchat z místa činu. Celou dobu mě samozřejmě slyšela, ale nechtěla na nás upoutávat pozornost. Asi na chvilku zapomněla, s jakou osobou na výlet vyrazila. Povedlo se, pozornost okolostojících jsme na sebe rozhodně neupoutaly! Vrátila jsem tedy svůj obličej zpět do střední osy a s očima upřenýma na oblohu a nenápadným popiskováním jsem následovala poskakující půlky Aspinky přede mnou. Protáhly jsme se kolem davu a pokračovaly v cestě.

Zářez druhý

Chvíli jsme jely docela v klidu. Na další části cyklostezky totiž krom občasného rybářského bivaku nikdo nebyl. Bylo vcelku chladno a v kombinaci s vlhkým vzduchem to nedělalo úplně ideální prostředí pro cyklo-výlet. Přesně podle mého geniálního plánu! Projely jsme kolem fascinujícího hřbitova říčních lodí, skrz pár krásně rozblácených kaluží, xichtem jsem si přátelsky plácla s převislou větví – no paráda. Blížily jsme se k vesničce jménem Kly. Druhý mistrovský zářez mého plánovacího talentu se rychle blížil!

Na Kly jsem se během jízdy začala těšit jak na smilování – kombinace vlhkého chládku u řeky, větru z rychlé jízdy a kotle ranní kávy totiž logicky přinesly očekávané ovoce. Jinými slovy – močák mi praskal ve švech. Když jsem tedy uviděla ceduli „Hostinec u Martina – 450m“, málem mi vyhrkla žlutá slza dojetí v očekávání brzkého uvolnění přetlaku, který mi začínal tlačit málem už i na tabulkami unavený mozek. Před očima jsem od té chvíle měla jen obraz Svaté Záchodové Mísy, kterou dozajista najdu v té prázdné hospůdce uprostřed poklidné vísky Kly. Pak si dáme v tichém výčepu horký čaj a budeme pokračovat v naší výpravě. Pohoda!

Za další zatáčkou ale Aspinka zničehonic znovu prudce zastavila a vyvalila oči. Proti nám kráčel dlouhý průvod rozveselených lidí v modrobílých fotbalových dresech s nápisem „TJ Kly“. Spousta dětí, spousta připitých dospělých, balónky, halekání, veselice. Aspinka se stáhla do trávy na okraji cesty a začala ostentativně studovat ceduli s mapou. Znáte to – když si dav rozveselených fotbalových fanoušků všimne vysoké štíhlé blondýny, tak jí začnou vesele komentovat, a to ta moje plachá srna nemá ráda.

Dav částečně prohlučel kolem nás a po chvíli už šlo trochu jít, takže jsme pomalu tlačily koloběžky dál, po trávníku podél cesty. K našemu překvapení ale dav nekončil. Před námi se objevila skupina roztomilých mažoretek. Pak velká skupina dospěláků v krojích. Pak děti v krojích. Za nimi se vynořila vesnická kapela, která spustila hudbu. Pak projel starý požárnický vůz tažený koňmi. Prošla skupina hasičů v různých variacích historických uniforem. Pán na chůdách. Pak další tři požárnické vozy z různých období. Dva autobusy. A pak samozřejmě dav lidí, jak se do úzkého a jediného průchozího místa skrz vesnici sjeli lidé z celého širokého dalekého okolí. Bylo to jak z nějaké staré italské komedie, jak se vynořovala další a další překvápka. Už chyběl jen průvod slonů a skupina žonglujících klaunů na monocyklech. Místo francouzských mimů v pruhovaných trikotech a s bagetou v ruce ale následoval už jen koňský povoz a motorový vláček pro děti.

Malá, „zapadlá“ hospůdka u Martina byla samozřejmě doslova zaplavena slavícími lidmi a i kolem dokola byly stánky místních. Náměstíčko i silnička s cyklostezkou byly skoro kompletně ucpané stolečky a lavičkami a rozradostnění přítomní rychle rozkládali další a další překážky, aby skrz úzké hrdlo vesnice fakt neprojel nikdo.

Moje krásná představa Svaté Záchodové Mísy praskla jako ty svazky balónků, které oslavenci vypouštěli na oblohu. V hospodě byla fronta jak na banány a do té se mi nechtělo. Můj praskající měchýř musel ještě trochu zapružit a vydržet.

Aspinka si po chvilce všimla nápisu „Oslavy výročí 700 let, Kelské Posvícení“. Ah, tak to jo… To se povede jen nám, trefit se při pokusu o klidný a odpočinkový výlet mimo civilizaci do oslav sedmistého výročí založení vesnice.

Propletly jsme se davem…a před námi se objevila výstava traktorů ZETOR, prostřídaných sem tam starými veterány a mopedy. Následovala louka se stánky pro děti. Z nějakého důvodu bylo na ceduli u vstupu napsáno „ZOO KLY“ a u toho upozornění, ať rodiče krotí svoje ratolesti. Děti v té lokalitě jsou asi slušnej oddíl, když patří pod hlavičku zoo.

Místo plánované čůrací pauzy a teplého čaje jsme si tedy daly jen párek v rohlíku u jednoho stánku. Raději jsem ho ani nezapíjela, abych ty velké oslavy nezakončila místo očekávaného ohňostroje obřím výbuchem ve stylu Tycho de Braheho. Aspinka z nervozity kousla do svého hot dogu tak mocně, že se z jeho koncové části uvolnil gejzír hořčice, kterým si postříkala bundu. Když se takto patřičně obarvila a ovoněla hořčičným semenem, rozhodly jsme se, že je možná čas ukončit náš odpočinkový výlet mimo civilizaci a vydat se zpět do Mělníka. Znamenalo to buď velkou objížďku po silnici skrz okolní vesnice a nebo se procpat davem zpět. Zvolily jsme druhou možnost, protože jsme tu cestu už jednou projely a doufaly jsme, že na zbytku cyklostezky bude pořád ještě prázdno a že tam mezitím nestihl začít koncert metalové kapely nebo výstava letadel.

Cesta zpět byla naštěstí prázdná, i když tam na nás nějaká paní volala, že jedeme blbě. Já přece vím, že jsme jely blbě, tak jsem to přece naplánovala! V jednu chvíli už jsem ale musela zastavit a zaběhnout do křovíčka, protože už to nešlo dál. Připadala jsem si napuštěná jak velbloud na zastávce u Nilu. Na čůrací pauzu se mi povedlo vybrat cestu tak žahavými kopřivami, že mě popálily i přes kaťata, ale aspoň jsem tam i zpět běžela rychleji. Když jsem pak přidřepla do kopřiv, skoro jsem očekávala průvod asijských turistů s fotoaparáty, který by si fotil „českého big foota s holým bílým zadkem“ – věřte nebo ne, ale i něco takového se nám jednou stalo.

Zářez třetí

A protože jsem ten den neměla podivných situací dost, tak jsme se po dokodrcání se do Mělníku rozhodly zastavit ještě v Infocentru, abychom si koupili nový a hezčí magnetek na ledničku. Při procházení obchůdku si Aspinka všimla hromádky reklamních průvodců v holandštině, což je jazyk pro tohle malé středočeské město dost neobvyklý. Co by dělali Holanďani v Mělníku? Mladá prodavačka si jejího objevu všimla a podotkla: „Tyhle brožury už jsou zastaralé. Klidně si je vemte.“

Já, jako vždy zoufale vtipná a všeznalá, jsem pronesla k Aspince: „Ta holandština je ale stejně šílenej jazyk, co?“

„No, je to jak když prasata chrochtají,“ podotkla Aspinka.

„To my jsme měli v práci kolegy z Nizozemí a ty když spolu mluvili, to byla fakt sranda,“ zahýkala jsem zase já a pak jsem sama sebe překvapila, když jsem se snažila napodobit co nejchrochtavější holandštinu. Holt unavený mozek.

K našemu překvapení mě prodavačka náhle s úsměvem opravila a řekla něco jako: „Ik denk dat Nederlands meer zo klinkt. Takhle nějak?”

„Eh…hm…no,“ odvětila jsem jí krásným českým souvětím, jako pravá filoložka a polyglotka.

„Já jsem napůl Holanďanka,“ dodala mladá prodavačka.

„Ah…aha,“ zhodnotila jsem vyústění svého vystoupení, které bylo opět jak vystřižené ze seriálu Etiketa.

No, opět slušná trefa! Jsme v Infocentru v Mělníku, ke svému vlastnímu překvapení tam naprosto nesmyslně uděláme blbý humor o holandštině a za pultem tam sedí česky mluvící Holanďanka? To nevymyslíš. Chvíli jsem něco hýkala jako oslík, abych ten krásný trapas trochu zmírnila a pak jsem trochu zrudlá studem z infocentra vylétla jak špunt ze šampáňa.

Zářez čtvrtý

Když jsme konečně dorazily zpět na parkoviště, čekalo nás tam další zajímavé překvápko – před naším autem byla na asfaltu hromada kapesníků, zamazaných jakousi podivnou, měkkou, hnědou, lepkavou hmotou. Jinými slovy – kousek od auta nám ležela hromada posraných kapesníků a po zemi rozmazaný exkrement. Jak něco takového mohlo vzniknout můžete tipovat sami, já to také nevím. Ale s Aspinkou jsme se shodly, že zřejmě chvilku před naším příchodem tam stálo auto, kde bylo malé dítě (možná z těch běžeckých závodů dole u řeky), které se trochu tento…připo. A jeden z obětavých rodičů ho očistil kapesníky, které pak nechal ležet na asfaltu, aby se mohly vesele rozlétnout na okolní auta.

Podstatné ale je, že to byla jakási předzvěst dalšího skvělého zážitku, který mě čekal o něco později. V románech se tomu říká „foreshadowing“ – například když autor jen tak mimoděk v románu zmíní, že na zdi nad krbem visí brokovnice a ta pak hraje v dalším ději důležitou úlohu. Pro mě bylo tím foreshadowingem rozmazané hovínko na parkovišti…

Po příjezdu domů nás už nedočkavě očekávala naše emotivní kavalírka Elen Ripley II. Je to závislák a tak nás vítala velmi, velmi nadšeně. Dokonce si musela jít na chvíli i odskočit na zahradu do trávy, jak jí ty emoce rozhýbaly bříško. Pak za mnou nadšeně přiběhla zpět do pracovny a drala se mi na klín. Tak jsem jí zvedla a posadila na sebe. Spokojeně jsme spolu schroupaly kousek koláče, který jsem koupila při té tiché a poklidné návštěvě v Klech, kde zrovna slavili největší oslavy za posledních sto let.

Naše roztomilá fenečka mi spokojeně hopkala po nohách i po břichu a když jsem dojedla koláček, tak jako každý věrný pejsek o mne ihned ztratila zájem a běžela vítat Aspinku, která zrovna začala jíst něco jiného. Já si překvapeně všimla, že mám po odběhnutí Elinky kalhoty a tričko zadělané od nějaké marmelády. Asi jak jí vypadl kousek toho koláče z tlamičky…počkat, ten koláč ale přece nebyl povidlový, ale tvarohový… Hm, co po mě mohlo takhle šíleně rozmazat povidla? Přizvedla jsem tričko a přičichla.

Ano, nebyla to marmeláda! Byl to takzvaný „zbytkáč“! Tedy to, co zbyde, když se pejsek špatně vykadí a zůstanou mu zbytky na zadku. Tentokrát bylo toho „zbytkáče“ fakt hodně a byl řídký jak pudink. Holt pes nervák. Byla to také zajímavá tečka za zajímavým dnem, plným zajímavých náhod. No řekněte mi – zakončit takový den tím, že vás pes posere od hlavy až k patě… Jak by řekl pan Paroubek: „Kdo z vás to má?“

Ničitelka vetřelců Ellen Ripley II. a její typicky bezelstný výraz…

Takže až se vám někdy přijde, že vás potkává řada nečekaných a podivných příhod, tak si vzpomeňte na to, že tu je minimálně jeden člověk, kterému se zřejmě dařilo ještě lépe než vám. Sociální dementík, který se snaží ukázat na Václava Klause mladšího křivením obličeje na stranu. Navigační retardík, který vytyčí tichou a odpočinkovou trasu skrz běžecké závody, skrz hromadné ochutnávky vína a skrz oslavy sedmistého výročí obce. Mistr etikety, který chrochtavě paroduje holandštinu přímo před Holanďankou. A nakonec čistotná hospodyňka, která si umí nevědomky rozmazat psí hovínka po oblečení a ještě to očichává jak v tom vtipu „Je to hovno nebo hořčice?“.

Příští výlet asi raději nechám naplánovat zase od Aspinky…