Jsou staré hry lepší než nové?

Podstatnou součástí hry má být i určitý nostalgický podtón – nejde o rozjuchanou hru pro děti ale spíš o pomalejší, hlubší zážitek pro zkušené harcovníky ve věku 30+ let, kteří už mají leccos za sebou a pamatují si to úžasné okouzlení starými hardcore hrami ve VGA grafice.

Dungeon Master, Eye of the Beholder 1-3, Ishar 1-3, Lands of Lore, Might & Magic 1-X, Stonekeep, Wizardry nebo případně Ultima Underworld…mnohým z vás určitě při přečtení některého z těch jmen přejede po tváři nostalgický úsměv. Následovaný vzpomínkou na ty desítky hodin strávených u nemilosrdně obtížných, ale úžasně atmosferických her.

Otázkou ale je – jsou ty hry opravdu tak úžasné, jak si je pamatujeme? Není to jen taková ta růžová mlha, která zahaluje spoustu našich vzpomínek z mládí?

Řadu z her vyjmenovaných výše nyní zkouším, abych si znovu připomněla, co na nich bylo tak super. A můžu bez uzardění říct…

…že jsou pořád super. 🙂

Dokonale nedokonalá…

Nemůžu si pomoct, ale ty hry v sobě mají něco, co má pořád sílu mě přikovat k obrazovce a donutit můj mozek, aby se přenesl do jiného světa. Tenhle efekt je u retro her často silnější, než u většiny moderních her. Jak je to možné?

Z celé řady důvodů. Jednodušší grafika například dobré atmosféře spíš pomáhá – vyžaduje intenzivnější spolupráci vašeho mozku než hyper-realistické vizuální orgie nebo barvami a efekty přeplácaný cirkus, který vše přinese jak na talíři. Také se v nich obvykle více šetří nekonečnými popisy, deníky, nahrávkami, rozhovory apod. Musíte tedy více sledovat okolí a domýšlet si… A když už se postavy vyjadřují, tak jen pomocí textu a jejich hlas si tedy tvoří přímo váš mozek. Další zvláštností je, že vás za ruce nevedou nalinkované questy, které si v moderních hrách odškrtáváme jak roboti…

Ovládání na pendrek

Ale jsou tu samozřejmě i neduhy, které opravdu ty růžové brýle s filtrem „tráva byla tehdy zelenější“ trochu shazují z nosu. Tím asi největším je ovládání.

Ovládání většiny starých retro her je na dnešní poměry neuvěřitelně nemotorné, pomalé, chybí tomu plynulost, velmi často musí hráč znovu a znovu opakovat otravné série kliknutí, aby třeba seslal kouzlo nebo přesunul nějakou věc v inventáři.

Příkladem budiž třeba to, že ve hře Eye of the Beholder musíte každý vystřelený šíp najít, kliknout na pár pixelů ve výhledu, chytit ho do kurzoru a nepříliš plynulým pohybem myši přesunout do malinké ikony toulce. Ztratit žádný nemůžete, protože jich v celé hře je jen několik. Vystřelit 8 šípů tedy znamená, že musíte pokaždé 8x provést otravný proces vracení šípů do toulce…až nakonec raději dáte všem jen sekery :-).

Chceš vědět, co tohle dělá? Nasr… (zbytek textu se nevešel)

Dalším problémem bývá až příliš zjednodušený user interface – vše se obvykle muselo vejít do poměrně hrubého rozlišení 640*480 a tak je v UI jen naprosto minimální množství informací. Seberete meč a jste rádi, že se alespoň ze sotva čitelného textu dozvíte, jak se jmenuje. Nic o jakýchkoli jeho vlastnostech se nedočtete. To samé například když chcete vědět, co vlastně dělá atribut Konstituce nebo kouzlo Prismatic Light.

Odhadování, co jak funguje, je do určité míry součástí kouzla starých her, ale někdy je toho příliš – třeba když máte možnost seslat 8 kouzel, ale nemáte tušení, co většina z nich vlastně dělá, protože ve hře to není nikde jasně napsané.

Staronový Frankenstein

Mým hlavním úkolem tedy je, udržet v Paper Dungeon atmosféru starých her, jejich obtížnost, okouzlení, čistotu hry, nutnost více si domýšlet…ale zároveň zpříjemnit ovládání a uživatelské rozhraní a další technické problémy (ukládání, rozlišení, kvalitní zvuk…). Tj. spojit to nejlepší ze starého i nového do ideálního novotvaru.

Povede se mi to? Uvídíme za mnoho a mnoho měsíců 🙂