I po přesunu z města do romantického domku na vesnici jsem plus mínus pokračovala v pravidelném běhání. Ráda bych napsala, že to bylo kvůli tomu, že jsem neskutečně zodpovědná osůbka a dělala jsem to pro své zdraví a samozřejmě pro krásu všech mých tří brad, které se při běhu tak skvostně vlní…
Ve skutečnosti ale byla hlavním cílem běhání spíš nutnost pravidelně upouštět páru z mého tlakového hrnce neboli mozku. Není lepšího terapeutického sezení, než vztekle produpat 8 kilometrů mezi čerstvě pohnojenými poli. Vůně hoven, zabahněné boty a obilný prach v očích pročistí hlavu jako máloco jiného.
Můj čas ale postupně víc a víc požírala práce na zahraně. Místo abych jak gazela ladně běhala po okolí, v perfektní outfitu a úsměvem na tváři, jsem čím dál častěji tahala po zahradě těžké svahovky a pytle betonu a běhala s kolečkem plným kačírku. Vždy stylově oblečena do vytahaných tepláků s podezřelými skvrnami na zadku. A když každý den strávíte několik hodin snahou zadřít si do rukou co nejvíc třísek při opracovávání dřeva nebo zamotáváním se do kabelů elektrické sekačky na trávu, chuť jít pak ještě běhat už není tak silná jako když v Praze přijedete metrem až k domu a v bříšku vám pořád zůstává spousta…radostné energie nahromaděné na nějakém obzvlášť vydařeném mítingu. A tak jsem postupně běhala méně a méně…a poslední dva roky už skoro vůbec.
Ne že bych nechtěla zase začít. Ale neustále se děla taková malá záhada – pokaždé, když jsem chtěla jít běhat, do toho něco záhadně vlezlo. Tu jsem musela jít vyplít políčko, tu jsem musela jít kouknout na filmíček, tu jsem musela sníst zmrzlinku rozvalená na lehátku (aby se nezkazila!). No prostě jsem byla vytížená jak prase…kterému jsem se také začala pomaličku podobat. Tedy samice od prasete má ještě jiné jméno, ale to tu radši ani nebudu psát.
Ale tenhle podzim jsem si konečně řekla DOST! A odhodlaně jsem se pustila do přemýšlení o tom, jak bych měla zase začít běhat…jen co dojím ten dobrý jahodový koláč.