Ďábelští jezdci v protisměru

Lidem už asi opravdu začíná jebat v hlavě – tak nějak obecně a plošně…

V sobotu jsem se rozhodla zajet si do Bauhausu pro pár prkýnek, ze kterých bych si levně udělala vysokou polici do takového malého, nevyužitého rožku za dveřmi. V tu chvíli jsem ještě netušila, že mě „levně“ vyjde poněkud draho.

Už během prvních dvou minut nastala zajímavá situace – hned čtyři moderní řidiči se rozhodli, že zaparkovat mimo silnici by bylo málo nebezpečné. Že je potřeba trochu podojit nadledvinky ostatních řidičů, vymačkat z nich co nejvíc adrenalinu a navrch ohrozit co nejvíc lidí. Místo na parkovací stání tedy zaparkovali na silnici. Aby sami sebe trumfnuli, tak si nestoupli pěkně za sebe ale ještě lépe – 2 zastavili na jedné straně silnice a 2 na druhé straně, aby se mezi nimi dalo projet jen když opravdu hodně vydechnete a vaše auto nervózně stahne zrcátka k hlavě.

Samozřejmě když takovým místem projíždíte, musí zákonitě ze zatáčky před vámi vyjet auto, na to jsou od pana Murphyho jasně stanované zákony. Protijedoucí vozidlo bylo naštěstí ovládané vzácným a velmi ohroženým druhem živočicha – normálním slušným řidičem. Takže místo aby si zuřivě mačkal chot, troubil a najížděl na mě tak mě normálně nechal projet a pak projel sám, pěkně pomalu a v poklidu. Neuvěřitelné! Dokonce jsem si chvilku říkala, že ten mozkomor, co se posledních pár let děsivě rychle rozlézá populací, nebude tak zlý. Radost mi vydržela asi 60 vteřin.

Představte si nádhernou českou silnici ve vesnici – prudká dvojitá zatáčka, rozpadlé krajnice, prudký kopec a ještě k tomu každou chvíli na silnici slepice nebo starý pes. V tomhle typickém českém skanzenu najednou vyletělo ze zatáčky auto tak 80 km/hod. A protože prudké zatáčky při takové rychlosti tak nějak vynášejí, tak si hezky najel do protisměru. Co taky jiného dělat? Zpomalit? Ha ha ha, jak nemoderní!

Tomuto amatérskému jezdci závodu Paříž-Dakar se mi naštěstí podařilo uhnout. Že jsem musela sjet do pangejtu? To je fuk, on pospíchal na pivo a já měla o něco menší auto, takže skóre bylo vyrovnané.

Jenže o pouhých 15 vteřin později jelo v protisměru DALŠÍ auto, samozřejmě také tak trošičku psychopatickou rychlostí. Tentokrát už ale nebyla napravo bezpečná škarpa s blátem, ale jen vysoký obrubník. Po kratičkém rozhodování mezi čelní srážkou a najetím na obrubník jsem si řekla, že uhnout mimo silnici bude přeci jen malinko bezpečnější. Trhla jsem volantem, uhnula spěchajícímu borci č. 2 a kolo mého červeného Pola zuřivě zařvalo: „AUVAJSTYPÍČ…“ Pak už ho nebylo slyšet, protože jsem začala chrlit nadávky já. A panečku, to byl proud!

Zastavila jsem auto a šla zkontrolovat kolo – udělala jsem to trapně a nemoderně mimo silnici, na parkovacím místě. Kolo vypadalo použitelně, i když v tu chvíli jsem měla trochu rudo před očima. Vydýchala jsem se, znovu nasedla do auta a říkala jsem si, že když už jsem za několik minut potkala tolik (cenzurováno) (cenzurováno) a (cenzurováno) (cenzurováno) s malým ochablým (cenzurováno), tak už to snad dojedu v klidu. Vždyť to je cesta jen na 15 minut, proboha!

Sedla jsem za volant a pokračovala směrem do Bauhasu. Někdo tam nahoře si ale řekl: „Málo, přitlačíme!“

O dvě minuty později šel po uzoučké silnici dav sebevražedných důchodců s takovými těmi bojovými lyžařskými hůlkami, kterými tak rádi ukazují, kam ať jakože jdete. Vedle silnice byl sice pětimetrový pruh trávy, jenže ta byla po deštíku mokrá, tak proč by na ni lezli, že ano. To je jedno, auto vždycky může zastavit, aby se kolem staříků protáhlo protijedoucí vozidlo. Aspoň jsem se mohla pokochat krajinou a autem, které se ke mě řítilo zezadu – jeho řidič zřejmě očekával, že moje malé přichcíplé Polo dokáže z 0 na 100 udělat za 2 vteřiny.

No nic, srážka nebyla, mrtví nebyli, takže o nic nejde, ne? Vzteklé troubení spěchálka ještě nikomu hlavou neutrhlo…doufám.

O další tři minuty si jedu po rovné hlavní silnici, zvesela ze sebe chrlím vulgární novotvary a říkám si, že ta dnešní show už opravdu stačila…když tu z vedlejší silnice vylétlo auto. Pán za volantem na mě zmateně pohlédl, co jakože dělám na hlavní silnici když on chce vyjíždět z vedlejší. Ale nakonec na tu brzdu dupnul a zůstal rozkošně stát pěkně v silnici. Dal mi úžasnou cca vteřinu na to, abych se rozhodla jestli ho naperu z boku, vjedu do protisměru a nebo udělám novou branku v plotu vpravo. Tři možnosti, no neber to!

V protisměru samozřejmě jelo auto (pamatujte na pana Murphyho!), ale bylo tak daleko, že by snad ještě mohlo zareagovat, pokud nebude jeho řidič absolutní (cenzurováno)…

Tak jsem rychle udělala kličku do protisměru a zpět. A díkybohu, protijezdec měl v hlavě mozek a ne (cenzurováno), takže zpomalil a minuli jsme se. Sláva, už dva řidiči za sebou, co chápali k čemu je volant, brzdy a po které straně silnice se jezdí. Haleluja!

Do Bauhausu jsem dojela skoro ochraptělá. Samozřejmě z toho, že jsem zpívala veselé národní písně, z čeho jiného? Rozhodně jsem nenadávala na ty (cenzurováno) (cenzurováno) s (cenzurováno) v hlavě místo mozku, které měl jejich tatík raději vystříknout na záclonu. (cenzurováno) (cenzurováno) (cenzurováno) (cenzurováno) (cenzurováno) (cenzurováno) (cenzurováno) . Tak.

Když jsem se vrátila s prkny z Bauhausu – ve kterém vyhysterčení zákazníci vyžadovali po zaměstnancích „stavební roušky proti coronaviru“ – přišla třešnička na dortu. Z obou stran mého červého žihadýlka naparkovali dva borci tak, že takřka nešly otevřít dveře. Jeden z nich navíc stál šikmo přes jedno a půl místa, protože měl malého (cenzurováno) a chtěl, aby to všichni ostatní na parkovišti věděli.

No nic, dojela jsem jsem domů bez dalších větších zážitků (krom setkání s obřím SUV značky BMW řízeným tak čtyřicetikilovou blondýnou, která mě a další tři auta v obci předjížděla tak šikovně po plné čáře, že jsme jí všichni tři jen tak tak uhnuli. No nic, aspoň jsem na silnici potkala další normální řidiče, kteří zřejmě dělali normální autoškolu a nečuměli za jízdy do mobilu.

Doma jsem zjistila, že kolo je v mnohem horším stavu než se zdálo. Jinými slovy, že je úplně v prde…pardon, že je úplně v háji. Poohnutý ráfek a pnemumatika se na mě vesele usmívala skrz velkou bouli. Takže oprava za pár tisíc? To ta polička do rožku za dveřmi úplně levně nevyšla, co?

Ale když na to tak koukám, tak to vlastně dopadlo výborně – místo dvou čelních srážek nebo bowlingu s důchodci jen jedno zničené kolo. To docela jde, ne? Na světě je holt krásně 🙂 Jen ty lidi, ty jezdí čím dál tím víc jako (cenzurováno) (cenzurováno) (cenzurováno) (cenzurováno) (cenzurováno) (cenzurováno) (cenzurováno) (cenzurováno) (cenzurováno) (cenzurováno) (cenzurováno) (cenzurováno) (cenzurováno) . Tak.

p.s.kéž bych si to celé vymýšlela, ale vše se opravdu stalo. Lidem opravdu začíná jebat v hlavě víc a víc. Už aby byla ta zombie apokalypsa…pokud už teda plíživě nenastala 😀