Zpátky ke klávesnici

Přišel čas se znovu pořádně opřít do psaní a tvorby obecně. A to primárně na blogu a v knihách, protože velké sociální sítě se vyvíjejí přesně podle očekávání – jejich cílovou stanicí se stalo městečko Morální Žumpa a místo aby se mu snažily vyhnout, sypou do kotle rozjeté mašiny ještě víc uhlí než kdy dřív.

Všechny ty blokace lidí, kteří neopakujících hesla z mainstreamu jak roboti, to sestavování listů nepřátel EU, to veřejné zostuzování kritiků aktuálního stavu společnosti, pohrdání vlastní historií atd. atd. nejde popsat jinak, než jako rostoucí potlačování svobody slova a boj proti jakékoli názorové diverzitě.

A tahle cesta samozřejmě přináší svoje ovoce – nevede k tomu, že by se „pročištěné“ sociální sítě stávaly kulturnějšími a příjemnějšími. Je to přesně naopak – čím víc se moderní bolševici a politruci pomocí cenzury izolují od zbytku světa, tím agresívnější jsou a tím víc je šokuje, když někdo říká něco jiného než oni. Čím izolovanější jsou ve svých informačních bublinách, tím méně si uvědomují, jak přesně kopírují akce všech svých předchůdců, kteří vždy vyšlapávali cestu totalitním režimům jako je fašismus, nacismus nebo komunismus. Přičemž sami mají pocit, že proti těmto režimům bojují – fascinující, ale nepřekvapivé.

Proti tomuhle je třeba bojovat. Je třeba zatáhnout za záchrannou brzdu včas, ne až když už budeme zabořeni po krk ve srač… no prostě až vjedeme do stanice Morální Žumpa. Nechci, abychom skončili jako Francie (o jejíchž problémech vás instituce jako Česká Televize rozhodně informovat nebudou). My máme pořád ještě čas něco udělat.

Místem pro boj za svobodu a za ten nenáviděný zdravý rozum už ale nejsou sociální sítě. Rozhodně ne ty podporované korporátními autoritáři, jako jsou Facebook, Google/YouTube, Twitter nebo Patreon. Vlastní blog je mnohem odolnější proti manipulacím a navíc – lidi se na něm v komentářích vyjadřují přeci jen trochu kulturněji. Pokud už sem zavítají, je to důkaz, že víc přemýšlejí a jsou schopní a ochotní číst víc, než jen krátká hesla určená na sesbírání co nejvyššího počtu lajků. Ale o zhoubném vlivu sítí jako je FB na naše myšlení a vztahy se podíváme podrobněji v nějakých dalších článcích.

Také budu – doufám – více blogovat, ať naruším svými pokusy o humor všechna ta nepříjemná zamyšlení o temné budoucnosti Evropy a jejích původních obyvatel (tedy o nás). Budu tedy dál psát o naší velmi netradiční rodině, o mých kutilských pokusech i o našich šílených pejscích. Snad to půjde – v posledních dvou týdnech nám totiž doma moc do smíchu nebylo, pořád trval šok z nečekané a naprosto nesmyslné smrti naší jeden a půl roční fenečky Ellen Ripley (poslední teorie – bodnutí sršněm, kteří k nám začali létat od nějakého nepořádného souseda). Už jsem se dostala ze stavu, kdy jsem se dokázala smát maximálně 5 vteřin, pak všem mým centrům radosti náhle smutek vypnul proud a já se okamžitě vrátila do stavu „emocionální zombie“. Je čas uložit Elinku ke spánku, kopnout se do zadku a začít pořádně pracovat. Protože náš čas na tomhle světě je omezený a je třeba ho využít od posledního kousku.