To zas byl den…
Už včera jsem tušila, že budou nějaké trable, protože jsem celý den nedostávala dobroty a večer mi paničky dokonce nedaly ani večeři. Ani kousíček jídla! A to jsem na ně u stolu používala pohled č. 3, který si šetřím na speciální příležitosti! To chtějí, abych umřela hlady nebo co?
Po těch několika hodinách tvrdého půstu už jsem si připadala jak nějaká jeptiška, která musí z donucení provádět tvrdé pokání. Hlady jsem skoro ani nemohla spát.
Ale jo, nakonec jsem samozřejmě usnula. Protože ten nový pelíšek je tááák měkoučký…
Ráno Hodná panička (ta co mi častěji dává dobroty) jela pryč sama a Přísná panička (ta co po mě pořád něco chce) zůstala doma. To taky nevěstilo nic dobrého. Snad se mnou nebude zase chtít jít běhat?! Doufala jsem, že minule moje protestní ploužení pochopila, ale asi jí to nepálí tak, jak si o sobě myslí…
Nakonec to ale snad bylo ještě horší, než snaha Přísné udělat ze mě vrcholovou atletku nebo co. Naložila mě do auta a jela se mnou do toho domu, co hrozně smrdí čpavou dezinfekcí. I když tam bývá spousta pejsků, většině se tam klepou kolena, kňourají, poprdávají, snaží se utéct a celkově to prostě není žádná zábava (krom toho poprdávání).
Při příchodu jsem se snažila dělat, jakože nevím, kde jsou dveře, ale Přísná mě dala na vodítko, takže se tomu nešlo vyhnout. Uvnitř mi pak všichni prohmatávali bříško a já konečně pochopila, o co jde – chtějí mi sebrat tu super kuličku, co mám pod kůží na břiše! Já si jí tak pečlivě opečovávám a oni mě o ní chtějí připravit! Tak to teda ne…
Snažila jsem se Přísné schovat pod bundu, ale ona mě z ní pořád vyndavala. Tak jsem se jí snažila nacpat do kalhot, ale tam jsem se zase nevešla – Přísná se do nich jen tak tak vejde sama. Další pokus byl vylézt jí na hlavu a předstírat, že jsem beranice, ale nikdo na to bohužel neskočil. Nakonec jsem začala chodit po zadních, ale místo aby mě nechali jako normálního člověka odejít, tak se mi jen smáli, prevíti.
Pak přišel pán v takovém jako zeleném kimonu (vím co je kimono, jsem vzdělaná harafena!) a píchl mi do zadku sršáně. Začala jsem být ospalá, ale bojovala jsem proti tomu. Mojí kuličku mi nevezmou! Říkali, že je prý je „benigní“, takže jako lepší, tak si jí prostě nechám.
Přísná si s pánem v zeleném kimonu povídala a povídala, ale já pořád neusínala, protože jsem fakt velká. V podstatě jsem takový jorkšírský bernardýn. Po chvíli jsem ale dostala ještě jednoho sršáně do zadku a byla jsem ještě ospalejší. Ale pořád jsem se držela při vědomí. Měla jsem radost, jak všichni kroutí nechápavě hlavou, kolik toho vydržim. A to neví ani půlku o tom, kolik toho dokážu absorbovat. To třeba jednou jsem se proplížila do… No a během vzpomínání na to jak jsem se v tom špajzu krásně nacpala jsem najednou spala. Asi to bylo tím, jak jsem zeslábla z toho neuvěřitelného půstu od předchozího večera.
Pak jsem všechno měla jako v mlze. Kolem mě lítaly podivné barevné obláčky a já měla pocit, že mezi nimi lítám a baštím je, protože byly z kuřecí vaty… Jeden z těch obláčků se najednou proměnil v Hodnou paničku. Já seděla v kleci (jak jsem se tam dostala??) a Hodná mě odtamtud vysvobodila a odvezla mě zpátky domů.
Teď je mi pořád ještě nějak divně. Dokonce ani nemám hlad, což je naprosté a nepochopitelné UFO. Paničky jsou ale veselé, že jsem se probudila. Tak jsem ráda taky. Od té doby, co od nás před pár týdny odešla Šílená, byly pořád jak na trní, ale teď jsou spokojené a to se počítá.
Co je ale zvláštní – na břiše mi přibyl dlouhatánský zip. Opravdu hodně moc dlouhatánský zip, jak na jednom z mých oblíbených polštářků. Paničky mi teď navíc říkají „Frankensteinová“ a vždycky se potom rozesmějou. Přísná říkala, že „Frankenstein měl zip na hlavně a Šmudla na bříšku, takže oboje u centra myšlení“, což je určitě nějaká provokace. Však já na to příjdu, proč se tomu smějou…jen co se trochu…prospím…
