Když lidi vidí, kolik práce jsem za posledních pár let udělala na domě a zahradě, říkají mi občas: „Ty jo, ty jsi šikovná!“ Moje odpověď je vždy stejná „To ne, já jsem levá jak šavle. Úplnej retarda. Jen prostě mám v prdeli vrtuli a dělám to blbě tak dlouho, než je to hotový.“ Důkazů k tomuhle trvrzení mám spousty. Viz třeba moje včerejší akce.
V jedné části zahrady máme takovou tu vysokou, rákosovou trávu. Je pěkná, ale každé jaro se ten uschlý, jeden a půl metrový porost musí zastřihnout, aby mohla vyrůst nová generace stébel. Tak šup do práce. Trávu jsem zastřihla skoro bez zranění (krve ze škrábanců jen trocha), přenosila to na starý gril (do trávy mi popadala jen asi půlka) a tam to relativně v poklidu spálila (vlasů mi přitom ohořelo jen pár). Pak jsem se šla po té dobře odvedené práci vykoupat a převléknout.
Po koupeli jsem šla zkontrolovat zbyteček popelu po rákosech – dobrý, je to už úplně vyhořelé, žádné žhavé uhlíky. To můžu vysypat na kompost a cajk! Popel tedy šel do kompostéru a já šla na něčem pracovat do rozestavěného sklípku.
Najednou se mi zdá, že slyším svoje jméno…nejsem si jistá, ale pak se to ozvalo znova – takové to „Nikiiiiiiiii“ co zní láskyplně asi jako „krááávóóó“ – jo, to bude manželka.
Vylezu z rozestavěného sklípku a koukám, co se děje. Manželka na mě zuřivě mává od dveří domu a ukazuje na kompost na druhé straně zahrady. Z toho vesele šlehají plameny. A do pr…
„Zapoj mi hadici!“ volám a sprintuju ke stočené hadici uprostřed zahrady. Každá z nás čapne jeden její konec, manželka běží ke kohoutku za domem a já ke kompostéru. Jako dobře vycvičení požárníci! Jen abychom to nezapojily opačně… Hadice má totiž na jednom konci pojistku, aby voda netekla, když v ní není kropicí pistole, takže jde zapojit jen jedním směrem. Manželka pustí vodu, ale nic neteče – pistole samozřejmě chybí.
„Kurňa kde je zas ta pistole?!“ zaječim a manželka jí běží vyndat z nějaké své nové skrýše.
„Chytej!“ zavolá a ladně mi ji hodí. Těžká zavlažovací pistole proletí vzduchem a komplet se zanořuje do hlíny v čerstvě zalitých záhonech. Vyhrabu ji z bláta, nasazuju…a voda samozřejmě nestříká. Buď je to ucpané blátem, nebo jsme zapojily hadici opačně. Dopr kopr!
Chci zavolat na manželku, jestli vodu fakt pustila, ale ona mezitím spokojeně odešla do domu. Sakra, ona je teda taky případ! Kouknu na kompostér, ze kterého už šlehají metrové plameny. Kurnik!
Sprintuju přes zahradu pro kyblík, ladně ho za běhu čapnu a dosprintuju ke kohoutku. Vodu pustím takovým proudem, že jsem okamžitě postříkaná od hlavy až k patě, ale to je fuk, hlavně rychle!
Popadnu plný kyblík a běžím zpět k hořícímu kompostéru. Zahrada je čerstvě pokropená, takže je naprosto jasné, co se stane – kousek před cílem mi podjedou nohy a já sebou šlehnu o zem v něčem, co by se dalo nazvat „sebevražedná hvězda na bok“. Hodnocení ladnosti tak 1 z 10, ale v cirkuse by to úspěch sklidilo. Při dopadu ve mě něco hlasitě prasklo, ale není času nazbyt a drápu se na nohy. Vstává se těžko, protože jsem promáčená několika litry vody. Dobelhám se ke kompostéru a vyleju do něj vítězoslavně vodu o objemu přibližně jednoho frťana. Karamba!
Sprintuju…no tedy spíš zvláštními pajdavými přískoky mířím zpět ke kohoutku napustit novou várku vody. Naplním kyblík a běžím zpět. Kbelík je cestou stále lehčí a lehčí…že by nával síly z adrenalinu? Ne, kyblík při mém artistickém výkonu praskl. Aha, tak to bylo to křupnutí! Doběhnu ke kompostu a slavnostně do něj liju zbývající cca půl sklenice vody. Sakra!
Plastový kompostér dál vesele plápolá, na bocích se začaly dělat díry a roztavený plast už zavoněl půlku zahrady. Běžím do nářaďového domečku pro další kyblík. Tentokrát už jsem opatrnější a podaří ze mi vodu nejen napustit a přenést, ale i trefit smradlavý hořící kompost. Uhašeno! Ještě to raději zaleju dalšími dvěma kyblíky, ale ono už tam stejně nemá moc co hořet. No, hotovo. Zkroucený, děravý kompostér teď sice připomíná nějaké moderní umělecké dílo, ale oheň je zlikvidován.
Pajdám spokojeně do domu, pochlubit se, že jsem to zvládla. Hned u dveří začichám – něco tu hrozně smrdí. Aha, to jsem já. Tedy moje čerstvě umyté vlasy a nové oblečení. Kolem mě se šíří odér staré vypelichané feny ze skládky, která si ráda hraje s hořícími pneumatikami. Přemýšlím, jestli mám do pračky hodit jen svoje oblečení nebo si do ní raději vlézt celá. Trocha toho profackování v bubnu by mi fakt neuškodila.
Tak. Tolik k mojí „šikovnosti“.
Vtipné. Piš dál.
Ale zvládla jsi to. A na způsob celkem sere pes 🙂 .