Vídeň očima cizáčka

(osobní blog)

Je to zvláštní, ale za víc než 4 a půl dekády svého života jsem nikdy pořádně neprochodila Vídeň. Přestože po Evropě poměrně dost a ráda cestuji, tak tohle velkoměsto a sestřičku Prahy jsem vždycky jen projížděla, objížděla a míjela. Na konci léta 2025 jsem tento dlouho odkládaný poznávací výlet konečně splnila. A byla to zajímavá zkušenost.

Svět očima outsidera

Čím jsem starší a víc sama sebou, tím víc si v lidské společnosti připadám jako úplný cizinec. Jsem jako turista, který navštívil podivnou zoologickou zahradu na kuličce jménem Země / Earth / Erde / Tiera / Terre / Chikyū / Domhain / Föld. Ta jména uvádím jen pro zajímavost, jak jdou podle pojmenování Země nebo „světa“ krásně odhalovat kulturní a jazykové okruhy. A Česko jednoznačně patří do světa slovanského, i přes silný vliv germánského okruhu.

Já jsem díky zvláštně nastavenému vědomí trochu jako zmatená návštěvnice téhle planety s nádhernou přírodou, což mi ale zároveň umožňuje vidět svět z nezvyklého úhlu. Vidím místo zcela ovládnuté prazvláštním druhem hominidů, který je charakteristický naprosto nevyrovnanou inteligencí i povahou. Přestože se většina těchto lidských primátů chová poměrně hloupě a zajímá se jen o ukájení svých chutí, tak se mezi nimi občas objeví jedinci nadaní úžasnou uměleckou i vědeckou kreativitou. Přestože se lidský druh často chová strašlivě bezohledně a krutě, tak vás někdy překvapí nečekanou laskavostí a empatií. I když je tento druh ovládán jakousi podivnou, neviditelnou elitou a není schopen se vymanit z mentálního otroctví a duchovního „Matrixu“, tak se i přes mlhu mainstreamové kultury a pavědy dokáže občas dotýkat i pravé podstaty světa.

Je to tu vskutku prapodivný svět extrémů – blázinec řízený démony, ve kterém někteří chovanci dokáží vytvářet úžasné věci, navzdory geniálním manipulacím od temných „elit“. To platí když se lidem na chvilku podaří spojit síly, než je vládnoucí psychopaté zase nějakým šikovným trikem poštvou proti sobě. A právě Vídeň (podobně jako Praha) tyhle extrémy v lidském údělu poměrně hezky ukazuje na jednom místě. Tu zvláštní míchanici lidské vznešenosti a rozumu s naprostou hloupostí, manipulovatelností, pokrytectvím a sobeckostí.

První dojmy a Hauptbahnhof

Do Vídně jsme se rozhodli jet vlakem, aby byl výlet ještě zajímavější. Jako obvykle jsem pracovala pozdě do noci, takže byl čas jen na čtyři hodiny spánku, než jsme brzy ráno vyrazili na pražské Hlavní nádraží. To je zvláštní budova, která podivuhodně míchá nádhernou secesní budovu s nepříliš hezkým novým vestibulem, po kterém se mátožně potácejí bezdomovci – kontrast, který je ve Vídni ještě výraznější.

Vlak měl standardní půlhodinové zpoždění (spěchali jsme zbytečně) a chvíli to vypadalo, že ho snad úplně vyřadí. Ale nakonec závadu odstranili a my konečně vyrazili na dvoudenní poznávací cestu. Během přibližně čtyřhodinové jízdy jsem občas upadala do polospánku, ale podařilo se mi neposlintat se ani se nerozplácnout pod sedadla, což považuji za úspěch. Na rozdíl od cesty zpět, kdy jsem nějak dokázala rozhodit aromatické wasabi po půlce vagónu…ale o tom raději psát nebudu.

Když jsme s dalším zpožděním konečně dorazili na hlavní vídeňské nádraží, tak už jsem byla vcelku odpočatá. Začala prohlídka evropského velkoměsta čerstvýma očima „mimoňky“, což je pohled, který možná zaujme i pravidelné návštěvníky Vídně, kteří kvůli rutině někdy přestávají vnímat, co se kolem nich opravdu děje.

Vzhled vídeňského Hlavního nádraží (Wien Hauptbahnhof) byl první menší šok. Nová obří budova za téměř jednu miliardu eur (24 miliard korun) byla otevřená v roce 2015 a měla by cestující ohromit. Nevím, jak to působí na „lepší a moderní lidičky™“, ale já opravdu s otevřenou hubou stát zůstala. Budova je sice čistá, praktická a voní novotou, ale je tak umělá, nepřirozená a plná zneklidňujících hran a tvarů. Připadala jsem si v ní jak v továrně na androidy. První dojem nezlepšilo ani to, že kolem nádraží je úplně nová čtvrť s hypermoderními výškovými budovami, ze kterých jsou asi Noví Lidé™ a pokrokoví architekti počůraní a pokakáni blahem… na rozdíl ode mne. Všude jen beton, sklo a plast, nikde žádné rostliny ani nic přírodního.

Tady fakt chcete žít…tedy pokud jste robot.

Celý prostor působí, jako kdyby ho budovali Borgové pro robotické otroky, kteří z umělé klimatizované kanceláře přejedou na elektro-koloběžce do umělého klimatizovaného bytečku, nasvačí se pasty z brouků a pak šťastně usnou na plastové posteli. Samozřejmě bez těch špinavých a uřvaných dětí nebo zvířátek – prostor pro dětské hry nebo pro venčení pejsků tam ani náhodou není…ale máme přece všichni mobily, na kterých můžeme pečovat o žvižátka elektronická, no ne?

Ideální populace pro novou čtvrť kolem progresivistického vídeňského nádraží.

Palácový komplex Belveder a pustnutí

Z moderního sídliště kybernetických Borgů jsme skoro poklusem utekli do sousedícího barokního komplexu Belveder. To mají být dva krásné paláce (Horní a Dolní Belveder) spojené obří zahradou se sofistikovanými fontánami, luxusními kašnami, krásnými sochami, oranžérií atd. Vše bylo postaveno pro vojevůdce Evžena Savojského, po kterém komplex koupila Marie Terezie (rod Habsburků), takže se tam točily a točí obří peníze, kdysi vycucnuté z celého Rakouska-Uherska (tedy i z českých zemí).

První dojmy ale opět nebyly byly nic moc. A nemohla za to jen probíhající rekonstrukce některých budov. Oba zámky jsou docela hezké, ale takových staveb máme v Čechách a na Moravě stovky – nebylo to nic, co by vás vystřelilo z cviček. Naopak nás negativně překvapilo, jak nedokonale udržovaný byl zámecký park. Možná dřív vypadal hezky, možná vypadá docela fajn na záběrech z dronu, ale na zemi vidíte jen podivné pustnutí. Plevel v promenádách, hrbolaté a nezarovnané chodníčky, oschlé a nezastřižené rostliny… docela nás zaskočilo, že upraveněji vypadá i nějaký zapadlý park u zámku v prdelákově jménem Klášterec nad Ohří.

Na obří zahradě něco unaveně šmrdlali dva Rakušané ve skoro důchodovém věku, což byla další zvláštní zkušenost z celé Vídně – pokud jsme někde viděli zahradníky, bylo jich vždy jen pár, často byli postaršího věku a nikdo mladý je zjevně nenahrazuje. Jako kdyby Rakušané ztratili „drajv“. Jako kdyby už mladá generace nenahrazovala tu starou. Když se někde přeci jen objevili mladší lidé pracující rukama a v plné síle, tak to byli takřka vždy černoši nebo snědí obyvatelé z Balkánu a arabského světa. Občas jsme mezi dělníky na menších stavbách zaslechli i rumunštinu nebo podobné jazyky. Ale Rakušané jako kdyby z Vídně pomalu mizeli. Obzvlášť ti aktivně pracující.

Nebyla bych to já, abych si v Belvederu nevšimla ještě jedné zvláštnosti – jedna z věcí, která byla přeci jen pečlivě a až láskyplně očištěna a opečovávána, byly mramorově bílé sochy sfyng. A tyto velké sochy mají z nějakého důvodu neuvěřitelně realisticky ztvárněné a výrazné…řitní otvory. No jo, Rakušané jsou pořád Germáni, co na to říct jiného. :-))

Z tohohle místa to pořád vypadá docela dobře. Myslím ten Belveder, ne sebe 😀

Kde jsou původní obyvatelé?

Během dvou dnů jsme po Vídni nachodili asi 50 000 kroků, díky čemuž jsme prolezli mnoho míst, včetně méně navštěvovaných zákoutí. Když někam jedeme, snažíme se pohybovat víc jako místní než jako turisté – prolézáme všechno možné, abychom co nejvíc pocítili aktuální „genius loci“ (duch místa). Nezajímají nás hotelové resorty (ty jsou všude skoro stejné) ani obíhání klasických atrakcí a turistických pastí. My klidně přespíme někde ve stanu a hlavně chodíme, chodíme a chodíme. Přijde mi, že jiné cestování ani nemá moc smysl – chceme vidět historii místa a lidi, ne nákupní centra, zoologické zahrady či stánky s cetkami. Díky tomu vidíme nejen turistické pozlátko, ale i to, co se skrývá pod ním.

O Vídni jsme předem věděli, že se změnila v město migrantů. Ale jedna věc je o tom číst a vidět to na videích a jiná věc je zažít to na vlastní. Stejně jako Londýn už není anglické město a Paříž už není francouzská, tak Vídeň přestává být městem rakouským.

Pocit postupné výměny obyvatel je obzvlášť silný v centru a hlavně v nákupních centrech a jejich okolí. Tam už si člověk chvílemi opravdu připadá jak v islámském světě. Všude zahalené ženy, zamračení muži s plnovousy (ne že by Rakušané byli extra usměvaví) a samozřejmě kočárky…ale ne s rakouskými dětmi, jestli mi rozumíte.

Co nás na tom Babylonu zaujalo ještě víc byly interakce mezi těmi odlišnými skupinami obyvatel. Respektive NEEXISTENCE interakcí mezi původními a novými obyvateli vídeňské metropole. Ano, noví obyvatelé třeba předají těm původním zásilku Foodora nebo stojí za kasou a prodají vám kebab, ale skoro nikde nevidíte přirozené prolnutí obou skupin. Nevím, jestli jsem na podobné věci jen přehnaně citlivá nebo jestli Lepší Lidé™ podobné věci prostě nedokáží vnímat, ale mě to přišlo jak ve filmu Šestý smysl – tam mrtví a živí lidé chodili kolem sebe, ale nevmínali se. Jako by ve Vídni existovaly dva paralelní světy, které jsou na stejném místě ale zároveň se navzájem nedotýkají. Jedna nevědomky vymírá, druhá tu první pomalu nahrazuje. A ty vymírající zdá se vůbec nevzrušuje, že tiše zmizí ze světa, jako tichý prd ve větru…nebo jako slzy v dešti, pokud chcete smutnější přirovnání.

Tohle jsou oficialní čísla o populaci Vídně – jen polovina jsou Rakušané. A realita je ještě dál…

Nejde o to, že je člověk nějak předpojatý vůči některé z těch skupin. Jde spíš o to, že ti noví obyvatelé nemají k původnímu protředí žádný vztah. Nezajímá je neoklasická architektura nebo rakouští skladatelé. Soustředí se spíš na nákupáky, byty, obsazování prostoru, využívání sociálního systému a získávání financí.

Druhým problémem je, že nová lidská „navážka“ je z velké části složená z národů, které se snažily Rakousko po staletí násilně dobýt – třeba při obraně Rakouska před Osmany tekly po stovky let doslova potoky krve (i té polské nebo naší). A teď je jim ta samá země doslova předána na stříbrném podnose. Není to zvláštní, jak z Rakušanů úplně zmizela schopnost přirozené obranyschopnosti?

A je tu i třetí problém – ten proces výměny populace rozhodně není samovolný. Je to řízená likvidace původních bílých obyvatel, která běží po celém světě. Ta hluboká nenávist od (auto-cenzurováno) vůči bělochům mě nepřestává fascinovat. Stejně jako jejich schopnost spřádat pavučiny intrik po celé dekády, aby se pomstili za něco, s čím nemá současná populace Němců nebo třeba Italů nic společného (a ta slovanská s tím nemá společného už vůbec nic). Proč? Čemu prospěje genocida původního evropského etnika, kultury a vlastně celé civilizace?

Monumentální katedrála svatého Štěpána – bude za pár dekád přestavěna na mešitu jako Hagia Sofia? A co ta obří reklama na krém – není to na chrámu trochu divné?

Neviditelné země české (a Slované obecně)

Při procházení vídeňských památek a pročítání historických faktů nás znovu zarazila jedna neustále opakovaná skutečnost – pro „Kolektivní Západ“ (KoZa) jsou Slované neviditelní. Jsme tak ostentativně ignorováni, že to musí být záměr, protože přehlížet nejpočetnější evropské etnikum prostě nejde samo od sebe.

Vysvětlím to trochu obšírněji. Já i moje drahá polovička sme vcelku knihomolky. Takže náš domek nedaleko Prahy se rychle mění v jakousi lokální knihovnu, kterou budeme muset časem přestavět, aby se nám tam všechny ty knížky vešly. Hodně z nich jsou různé historické encyklopedie, staré atlasy, historické romány, naučné knihy (já hlavně neurologie a psychologie, drahá polovička víc o historii, architektuře apod.). Mnoho těch knih je ze Západu, protože v posledních třiceti letech je na knihy z Východu takřka embargo. Jsme kulturně kolonizováni a tak u nás už vychází takřka jen anglosaské knihy a filmy. A ta kolonizace probíhá až překvapivě snadno – místní pohrdají vlastní krásnou minulostí, kterou paradoxně ani neznají, a doslova manicky hltají cokoli z KoZa, bez ohledu na kvalitu.

Tenhle úvod byl nutný abyste chápali, že doma už začínáme počítat knihy v tisících, ne ve stovkách. A většinu máme alespoň zběžně pročtenou. Takže máme docela slušný přehled o tom, jak vypadají populárně-naučné, odborné i beletristické knihy v současném českém prostoru. A neustále narážíme na jeden fascinující fakt. Slovanské země jakoby neexistují. Tedy alespoň v západní literatuře.

Pročítáte třeba knihy o světových záhadách, o zajímavé architektuře, o objevech ve světě, o zajímavých lidech…a pokaždé vnímáte podivnou bílou skvrnu v místě, kde má být východní Evropa. V západní literatuře svět vypadá tak, že jdete od USA do Británie, pak je Francie a Německo, skandinávské země, Benelux, Rakousko, Itálie, občas se zmíní i to Řecko (kvůli antice)…a na východ od německé hranice je pak rovnou Čína. Japonsko, Austrálie, Thajsko, Korea…

Západní publikace jsou schopné zmiňovat nejzapadlejší kmeny někde v hloubi Afriky nebo Jižní Ameriky, ale Česko nebo Bulharsko tam prostě neexistují. Jediné, co se občas zmíní, je Rusko, protože to je tak velké a významné, že nejde úplně ignorovat. Ale obvykle je tam cítit takový ten tón „i přes svou neuvěřitelnou zaostalost ti agresivní barbaři udělali a vymysleli to a to“. To třeba když čtete o tom, jak západní Evropa už po x-té prováděla invazi na ruské území a ti zaostalí hajzlíci z hliněných chýší se tam nějak nepochopitelně agresivně a zlounsky bránili své genocidě.

Tohle všechno se nám vybavilo i při návštěvě Vídně, když jsme například poslouchali informace o opulentně vyzdobeném habsburském zámku Schönbrunn. Země české jako kdyby v tamní verzi historie prostě neexistovaly…

Procházíte jednotlivé místnosti zámku a z šikovného strojku posloucháte informace o historii spojené s konkrétními místy (mimochodem, bylo by super, kdyby tyhle příruční digitální přehrávače byly používané i u nás, protože díky nim si můžete sami řídit rychlost prohlídky). Je to rakouský císařpán sem, rakouská císařovna tam, italský návrhář tohle, čínský umělec tamto, uherský voják toto…ale český nic. Polský nic. Srbský nic.

Přitom v době Rakouska-Uherska byly české země výkonným jádrem tohoto mini-impéria, nebyla to žádná nepodstatná a zaostalá kolonie. Naopak – české země poskytovaly až 60% průmyslové výroby v celé monarchii. Vzdělaností byla Praha prakticky na úrovni Vídně, stejně jako v kultuře. Lidé u nás měli podobnou životní úroveň, a to přesto, že peníze se dost masivně tunelovaly od nás do Vídně (což je podobný vztah jako dnes máme s EU). S mírnou nadsázkou se dá říct, že Habsburkové vysáli peníze Čech, Moravy a Slezska a pak ty peníze použili, aby nalákali naše šikovné řemeslníky do Vídně. Takže Češi v Rakousku v podstatě pracovali za vlastní peníze, za které stavěli krásné rakouské domy a pracovali v rakouských manufakturách…byl (a je) to velmi zvláštní vztah. I proto ve Vídni tak často vidíte obchody a firmy s českými jmény (to jsou ti, kteří tam zůstali a za svůj původ se nestyděli a nezměnili si příjmení na německé).

A i přes tak zásadní vliv na celé Rakousko-Uhersko jsem tam české země něco jako „zde žijí lvi“. Bílá skvrna na mapě. Ignorováni tak hlasitě, až je to divné. Za celou prohlídku Schönbrunnu jsme zaznamenali existenci Česka jen dvakrát – na strojku pro poslech historie byla překvapivě i česká verze (asi by bylo trapné nutit jejich historického souseda poslouchat angličtinu nebo němčinu) a pak když v jedné místnosti zmínili nějaké velké slavnosti, když se podařilo vrátit „ty blbé Čechy“ zpět do impéria. Hmm…

Kéž by víc českých hradů a zámků zavedlo tohle udělátko, ze kterého si sami pouštíte info…

Zvláštní je i rakouské pojetí původu významných osobností – jména jako Josef Ressel nebo Bedřich Smetana se tam ve veřejném protoru občas objeví (po Resselovi je dokonce pojmenována technická univerzita), ale jsou všude popisováni v podstatě jako „Rakušané“, protože se přece narodili v Rakousku-Uhersku. Hmm…

Poznámka – já osobně proti běžným Rakušanům nebo proti Němcům opravdu nic nemám. Z mých zkušeností se většinou chovají sice odtažitě, ale slušně a necítím z nich nepřátelství. Od „východních“ Němců dokonce vnímám i určitou pozitivnější vibraci. Ale je faktem, že západní elity prostě Slovany nesnáší do morku kostí a na běžnou populaci se to částečně přenáší v podobě našeho „vymlčování“. Mě to jen přijde strašně smutné.

Kontrast starého krásného a nového hnusného

Při těch 50 000 krocích po Vídni jsme znovu viděli trend, který je stejný ve většině Evropy. Čím lepší máme nástroje a znalosti, tím ošklivější budovy stavíme.

Staré umělecko-historické muzeum. Nádhera.

Nová budova nemocnice. Hnus.

Ještě tak před sto lety stavitelům záleželo na kráse a přirozenosti staveb (to bylo v období secese, což byl asi vrchol lidské architektury). Používaly se přírodní materiály, fasády byly krásně zdobné, prostor zdobily antické sochy krásných a vznešených lidí a stavby většinou přirozeně zapadaly do přírodního prostředí kolem. V člověku to vyvolávalo povznášející pocity. Ať už jste ve Vídni nebo v Praze, tak když stojíte před krásnou secesní nebo barokní budovou nebo se díváte na klasické mramorové sochy, tak z nich nemůžete spustit oči a naplňuje vás to příjemnými a skoro až mystickými pocity. Když pak vedle toho sledujete démonické sochy od tvorů jako David Černý nebo mrtvé betonovo-skleněno-plastové budovy, vyvolá to spíš pocit odpojení od přirozenosti, mírnou tíseň. Jako by vás tohle prostředí nutilo sednout k stroji a mechanicky něco opakovat…jako stroj. Což určitě není náhoda, protože právě takové pocity to asi má vyvolávat – tvorbu architektury postupně přejaly před cca stoletím nelidské korporace a ideologie, které stahují člověka na zem, do hmoty, do kovu a betonu. Ve Vídni je tento kontrast starého „našeho“ a nového „cizího“ obzvlášť patrný.

Kostel svatého Karla Boromejského. Nádhera.

Muzeum Vídně. Hnus.

Na předchozích dvou fotkách krásně vidíte extrémní rozdíl mezi stavbou od „primitivů z minulosti“ – Kostel svatého Karla Boromejského – a železobetonovou stavbou od „nových a lepších lidí“, která je na chrám přilepena nalevo.

Celkové dojmy z Vídně

Z Vídně mám celkově dost smíšené pocity… Na jednu stranu je tam spousta věcí super.

Například – jelikož je Vídeň na rovině a nemají tam asi takové ***** jako je třeba atomový Hřib, tak jim tam nekolabuje doprava a všude jsou hromady širokých cyklostezek, po kterých se dobře jezdí. To také ubírá na celkovém dopravním ruchu. Na druhou stranu musíte být jako chodec ještě pozornější, protože vám do ruchu ulice přibyly další pruhy s novým dopravním prostředkem. S etnickými Rakušany by to nebyl takový problém, ti obvykle jezdí na normálních kolech a ohleduplně, ale cyklostezky také využívají noví obyvatelé Vídně s dlouhými plnovousy, kteří po nich agresivně jezdí na elektrických skútrech rychlostí 45 km/hod a to úplně příjemné není.

Rakušané jsou v některých ohledech pořád ještě bohatší než Češi (ale jejich „průměrný plat“ je ještě větší nesmysl než u nás), takže po Vídni jezdí mnohem více elektrických aut – na hluku v ulicích to je překvapivě hodně znát.

Ve Vídni jsou také spousty krásných budov, od barokních, přes secesní, až po impozantní neoklasicismus, který zdá se milovala vídeňská šlechta v 19. století, takže část Vídně vypadá skoro jak Řím (což se mě osobně velmi líbí).

Na druhou strnu všude vidíte pomalý, ale konstantní rozpad původní civilizace. Rakušané jsou přinejmenším ve Vídni pomalu ale jistě nahrazováni muslimským obyvatelstvem. Porodnost původních obyvatel je děsivá, podobně jako u nás (hlavně od dob covidismu a mRNA vakcín…což ale samozřejmě s ničím nesouvisí!). Veřejný prostor na řadě míst pomalinku ale jistě chátrá – zvratky, výkaly na ulici, mírně zanedbané parky, nechutné graffiti. Bezdomovců a narkomanů je tam v ulicích snad ještě víc než v Praze…což je ostatně jedním z hlavních znaků „bohatých a vyspělých“ zemí. Čím je (západní) země na papíře bohatší, tím víc bezďáků a narkomanů má…to je docela zajímavé, že?

Fascinující ukázka „obohacení“ – na fotce to není moc vidět, ale Památník hrdinů Rudé armády byl pošpiněn, pomalován ukrajinskou vlajkou, fontána vypuštěna; kolem jsou odpadky, smrad a hlavně hromady narkomanů a bezdomovců (raději jsme odtamtud rychle zmizeli)

Po dvou dnech ve Vídni si říkám, že tam ještě tak 10-20 let asi bude docela fajn život, v řadě ohledů příjemnější než v Praze (kde hlavně Piráti úplně zdemolovali dopravu). Ale úplně tam cítíte ten pomaličký sešup a tiché, letargické mizení původní populace.

Já jen doufám, že Česká republika nějak dokáže zatáhnout za záchranou brzdu a připojí se k civilizačnímu bloku, který nás nebude tiše genocidovat tak, jako ten současný. Ale od dob covidismu a ukrajinské krize už jsem skeptičtější, že se tu lidé včas vzpamatují a že západní Slované přežijí…

Závěr pro pobavení

Můj nejsilnější zážitek ve Vídni ale asi byl z ubytování. Měli jsme pronajatý hezký byteček přes AirBnB, ve třetím patře s balkónem. Hned po příchodu jsem sundala prochozené boty a naboso radostně vyběhla na balkon. Řekla bych, že jsem tam přímo ladně vtančila, jako tunová víla Hrošinka. Nadšený úsměv se ale rychle proměnil v bolestivý škleb, když jsem plnou vahou dupla na suchou slupku kaštanu, která se mi bodlinami nádherně zabodla do chodidla. Kaštan ve třetím patře! Skočila jsem na něj tak kvalitně, že mi ostnatá slupka zůstala připíchnutá k noze jako nějaká ozdoba. Radostný taneček se změnil na jakýsi hopsavý tanec svatého Víta, kdy jsem se snažila udržet rovnováhu a zároveň vytrhnout kaštanového ježka z kůže. Bylo to tak úžasně intenzivní, až málem jiné kaštánky zůstaly ve spodním prádle. A s touhle cedníkovou nohou jsem pak druhý den musela ujít dalších asi 20 kilometrů. Au! :-)))